Přináší 72 snímků od Petra Hechta, který dělal 
v divadle i kulisáka. Přivezl 
i fotografie jiných divadel 
a volnou tvorbu. A pobaví vitrína, kde jsou Cimrmanův fotopřístroj do mlhy (bez objektivu), dýmky z pozůstalosti Cimrmanova souseda Padevěta, lékařský kufřík z doby, kdy Cimrman působil v Alpách jako porodní dědek, či jeho injekční stříkačka pro slona.
„Fotografové jsou jako lovci motýlů. Mám rád černobílé fotografie, černobílé motýly a nejvíc na mě působí to, co už se vyfotit nedá: Láďa Smoljak, Pavel Vondruška nebo Honza Kašpar, kolegové, kteří si 
s námi již nezahrají. Je to sbírka některých vzácných motýlů," řekl po vernisáži Zdeněk Svěrák.

Jedinečná je fotografie ze hry Švestka, z 18. října 1998, kde spolu shodou náhod hráli Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, kteří se jinak střídali v roli Hájka. „Tenkrát se Jardovi Weigelovi udělalo špatně, tak Zdeněk přijel rychle do divadla, ale nikdy se to už neopakovalo. A to je výhoda, že jsem dělal kulisáka, pak se dají takové momenty zvěčnit," říká 60letý Petr Hecht. „Láďa tady hrál Motyčku, on byl pohotovější než já a troufl si udělat záskok," doplnil ho Zdeněk Svěrák.

Coby člen DJC poznal Petr Hecht zblízka herce a při práci kulisáka zákulisí. Jako málokterý z divadelních fotografů byl tak podle historika fotografie Petra Scheuflera přímo spjat se scénou, kterou fotil. Všechny snímky na výstavě jsou černobílé, na jediném barevném je Ladislav Smoljak.

Petr Hecht fotografoval 
v druhé herecké šatně, snímky vznikaly během dvou minut. Anebo když se herci o přestávce převlékali. Všechno záviselo na jejich ochotě a rychlosti.

„Když mám snímky před sebou, uvědomuji si, jak čas strašně rychle letí. Některé fotografie, které jsem udělal před lety a zdály se mi naprosto banální, získávají  právě časem, když už někteří nejsou mezi námi, jinou hodnotu a jiný rozměr," říká Petr Hecht, který je 
s Cimrmany propojen 20 let a fotí je dál, na jednom záběru je třeba mladý herec Vojta Kotek. Ten a Josef Čepelka se k Cimrmanům dostali, jak říká Zdeněk Svěrák v nadsázce, díky akci Synové pomáhají otcům.

A jak si vysvětluje, že hvězda Cimrman tak dlouho září? Myslí si, že v Česku žije široká obec diváků, kterou před mnoha generacemi vychoval Voskovec s Werichem. „Ti měli rádi humor pro lidi, kteří dávali ve škole trochu pozor. Nemusí to být šprti, ale něco si pamatují 
a mají schopnost spojit si dva prvky: neřekneme jim vtip celý, ale necháme na nich, aby jiskra přeskočila 
u nich. Pak mají krásný dvojí efekt: efekt A a efekt HA. A druhý důvod: Cimrman je sympatický lidem, protože je smolař. Všechno myslel dobře, ale ne všechno dobře dopadlo. A pocit smolařství je celonárodní pocit Čechů. Ti si pořád myslí, že kdyby toho nebylo, dokázali bychom světu, jací jsme machři, a možná proto je jim Cimrman tak blízký," říká Zdeněk Svěrák.

Divadlo Járy Cimrmana má několik zvláštností: 
v souboru není žen, účinkující jsou neherci, divadlo nestahuje své hry z repertoáru, některé proto dosáhly na tisícovku repríz. V září vyjde kniha k 50. výročí.

Jižní Čechy mají Cimrmani rádi. V obci Nové Homole vznikla Cimrmanova ulička, samozřejmě slepá. Génia připomíná i mohyla na zastávce úzkokolejky v Kaprounu, kam ho herci jezdili pravidelně uctít.

„Jako dárek na konec sezony si necháváme, že poslední představení hrajeme v jižních Čechách, zpravidla končíme v Trhových Svinech. Jindřichův Hradec je klenot: když přijedete a vidíte průzorem na náměstí morový sloup… Je to klenot, který by si zasloužil stejnou pozornost jako Český Krumlov. Když jsme byli mladí, byli jsme čilejší, půjčili jsme si kola a jeli kolem rybníka Svět. Teď je to spíš procházkaření," popsal jihočeské pobyty Cimrmanů 80letý Zdeněk Svěrák.