Když ho doma zakázali, nadchl v cizině

Připraví album, kde bude část dosud nevydané Kaprovy komorní hudby a další zatím nenatočené skladby. Nahrají je mj. klarinetista Karel Dohnal, trumpetista Juraj Bartoš, 
violoncellista Theodor Brcko z PKF, skladatelova dcera Magdalena a v jednání je 
i účast Veroniky Žilkové.

Houslistka z JKF se k dílu Jana Kapra dostala zejména díky tomu, že se do skladatelovy rodiny přivdala. „U nich doma je obrovský archiv not 
a magnetofonových pásků. Dílo Jana Kapra je významem pro českou hudbu 20. století srovnatelné s Miloslavem Kabeláčem," říká sedmatřicetiletá Michaela Vyoralová.

Na desce bude zatím nevydaná komorní hudba, byť zdaleka ne všechna. Jako bonus pak Pískánky pro flétnu a klavír, které napsal pro svou dceru a Veroniku Žilkovou. Skladatel se totiž přátelil s Václavem Žilkou, flétnistou a otcem herečky. Ten hrál v duu s harfenistkou Dagmar Platilovou, pro něž Jan Kapr napsal bezpočet skladeb včetně své nejproslulejší, Cvičení pro Gydli, inspirované žvatláním malé Madlenky. V Pískánkách figurují i zajímavosti jako hraní vařečkou na klavírní struny. Natáčet se bude ve zlatokorunském klášteře a pražském kostele sv. Vavřince.

Jan Kapr se narodil v roce 1914. Závodně cvičil gymnastiku, jenže se zranil, do smrti pak chodil s francouzskými holemi. Po zranění začal dělat muziku a prosadil se jako nadějný skladatel, který po roce 1948 uvěřil komunistické ideologii. „Byl neuvěřitelně hodný a obětavý člověk, myslím si, že to hrálo roli. Byl na rozjezdu sil, do toho přišli komunisti a asi tomu věřil. Máloco v životě hrál," říká Michaela Vyoralová.

Jeho budovatelské písně jsou podle ní opravdu pěkné, když si člověk odmyslí texty, jde o hitovky. Hrálo je rádio, lidé je znali. „Měl obrovské nadání a zvládnuté řemeslo, 
i v porování s produkcí ostatních skladatelů na toto téma vyniká," říká houslistka.

Prozřel již v polovině 50. let, kdy chtěl vystoupit z KSČ. Jenže byl nositelem Stalinovy ceny, která se jen tak nevracela. Hrozili mu, že když tak učiní, zavřou ho. Stejně se ale začal stahovat z funkcí a po okupaci v srpnu 1968 cenu vrátil. Distancoval se od režimu, napsal otevřený dopis Dmitriji Šostakovičovi, že vstup vojsk Varšavské smlouvy není ochrana, ale napadení. Psaní otiskl časopis Hudební rozhledy… a v Československu začalo patnáctileté embargo na jeho dílo.

„Začal být známý spíše v cizině, kde ho hráli docela dost. Například Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu 
z Mnichova premiéroval symfonii Pražské zvony a na premiéru ho dokonce pustili, protože těsně předtím nepustili do zahraničí Miloslava Kabeláče, z čehož měli soudruzi  evropskou ostudu," říká Michaela Vyoralová.

V 70. letech ho hráli a jeho skladby si objednávali Hamburský rozhlasový sbor, Freiburští barokní sólisté, Edward Tarr Brass Ensemble nebo americký klarinetista Meyer Kupferman.

S normalizací je – kromě jiných – spjata jedna z jeho známých skladeb, VIII. symfonie Pražské zvony. Pracoval na ní skoro celá 70. léta. „I Miloslav Kabeláč má podobnou skladbu – za normalizace se obraceli do české historie, hledali duchovní východisko z té příšerné doby. Symfonii věnoval pražským zvonům, které byly během druhé světové války roztaveny na kule," přibližuje houslistka.

Jako skladatel byl jedinečný 
v mnoha ohledech.  Například díky teorii konstant: začal programově používat charakteristické rytmické i melodické motivy či intervaly. Kaprův  kompoziční odkaz je obsáhlý – 141 opusů, nepočítaje mladistvá díla. Obecně lze říci, že tíhl k velké výrazové intenzitě, často též předepisoval neobvyklý způsob hry, zvláště v komorních skladbách. Sám si také maloval partitury, doma měl role pergamenového papíru.

„Hudba Jana Kapra je psaná po dvou světových válkách, v době, kterou jsem ještě zažila jako dítě. Mám ji ráda, 
k některým skladbám jsem si vyloženě našla vztah. A nemusí tam být, jak říká Evžen Zámečník, melodie jako stehno, protože dnešní život taky není jenom o melodiích," shrnuje Michaela Vyoralová.