Když jsme na dně, filosofie nám může pomoci

Slovo filosof dnes nemá zrovna prestižní nádech. Že může být filosofie zajímavá pro každého, se pokusí dokázat Teologická fakulta Jihočeské univerzity 
10. dubna při sérii přednášek, které spolupořádá. Mluvit se bude o vztahu člověka k přírodě i mnohoženství. „Filosof musí znát množství textů, aby mohl říci: tohle je člověk,“ říká sedmačtyřicetiletý Jan Samohýl, jeden z organizátorů akce.

Představou mnoha lidí je, že filosofie rovná se teoretizování.  Vy ale zastáváte názor, že filosofie nám může pomoci poodstoupit od našich problémů. Dám příklad: jak mi filosofie pomůže, když řeším exekuci?
Filosofie přichází s jednou provokativní tezí, že svět se neskládá z jednotlivostí, ale je vcelku. To je v kontextu současných přírodních věd, které zkoumají jednotlivé části přírody, provokace. Ale aristotelovská, scholastická filosofie, ke které se v tomto projektu vracíme, to uměla dokázat. Aristoteles vytvořil takzvaný metafyzický aparát – fysis znamená přirozené, meta to, co je za tím – ve kterém se mu podařilo dokázat, že svět je vcelku. To znamená, že i můj život s jednotlivými problémy, které jsou velmi konkrétní, existenční, ekonomické, je možné nahlížet komplexně. Že i tento trabl, nebo naopak nějaká radost má význam v celku mého života jako takového.

Když mám tedy existenční problém, měla by mě filosofie dovést k čemu? Že si třeba řeknu: jsem na dně, ale má to smysl, 
a to by mě mělo utěšit?
Na jednu stranu ano, Boëthius mluví o filosofii jako o utěšitelce. Když porozumím tomu, proč jsem teď na dně a uvidím život komplexně, může mě to utěšit. Na druhou stranu mi to může ukázat, jak říkal C. G. Jung, že každá krize je i určitá naděje. Může mě někam posunout. V oblastech, na které se ptáte, hraničí filosofie 
s pychologií. Může mi ukázat světlo, že i dno může být tím, co mě nakonec někam posune. Když mě vyhodí z fakulty, vás vyhodí z novin a začneme spolu pást ovce, posune nás to v životě někam jinam a to, co bylo katastrofální, se najednou jeví jinak. Samozřejmě, když někoho vyhodí ze zaměstnání, má pocit, že se mu život zhroutil, protože současná společnost, která zdůrazňuje úspěch a společenskou prestiž, na člověka tlačí.

Zmiňujete práci. Ta je i tématem letošního ročníku filmového festivalu Jeden svět, který přináší dokumenty o lidských právech. Jedno jeho motto zní, že 
o práci dnes mnoho lidí mluví jako o blízkém člověku. Jak se dívá filosofie na tento fenomén?
Práce a myšlenka tvorby – homo faber, člověk tvořící – je fenomén, který pojmenoval v polovině 19. století Marx. Byl filosof, a i když se v mnoha věcech mýlil, tak myšlenka osvobozené práce, že něco dělám a to mě osvobozuje, je platná. V nacistických vyhlazovacích táborech byla marxistická teze Arbeit macht frei. Mimochodem: písmeno A v názvu NSDAP znamenalo Arbeit, a tím Hitler získal ve volbách v roce 1933 hlasy dělníků. Ta myšlenka ale hloupá není. Ukazuje, že člověk je mnohovrstevnatý, že se neprojevuje jen svojí racionalitou, ale také tím, co tvoří.

Souzníte tedy s tím, že práce osvobozuje.
Ano. Ale práce je jenom určitá část, člověk má ještě další roviny, třeba duchovní. A když se člověk soustředí jen na to, že je homo faber, tak to může být samozřejmě frustrující. Ale když je schopen to nahlédnout ještě z dalších rovin – sociální nebo 
i sexuální, směřuje k tomu, 
k čemu scholastika, která člověka vidí komplexně.

Sérii přednášek na TF JU zahájí filosof David Svoboda s promluvou o díle Tomáše Akvinského, předního představitele scholastiky. Bude mluvit o jeho chápání přírody jako promítnutí vztahu člověka s Bohem. Podle vás to může být v době ekologické krize inspirativní pohled. V čem?
Tomáš Akvinský byl středověký filosof, výborný pedagog, jeho díla jsou velmi přehledná a praktická. Na přírodu nahlížíme jako na předmět, ke kterému se nějak chováme. Ale i s dílem Tomáše Akvinského přichází teze, která může být v ekologickém myšlení nová, že příroda je zároveň určitým znamením. Znamením nějakého přesahu. Myslím, že čtenáři to prožívají. Stačí si zajet do Alp, mně stačí do Novohradských hor. Sedíte v přírodě 
a najednou cítíte její přesah. Není to jenom hruška, kterou mám očesat, ale fascinace velikostí přírody. Přesah přírody ve filosoficko – teologickém myšlení Tomáše Akvinského, je určitým symbolem vztahu Boha k člověku.

Nejezdí ale dnes mnohem víc lidí do obchodních center než do přírody?
Nevím. Já jezdím hodně na kole a vidím spoustu Jihočechů v přírodě. Nevím, kolik jich je v supermarketu. Ale když jedu po cyklostezce na Hlubokou, nedá se tam projet, jak je plná. Opět platí to, co jsem říkal o práci: když se budu vnímat jen v ekonomickém kontextu, je to jen jedna z vrstev, kterou sice nelze podceňovat, ale nelze říci, že znamená více než ta spirituální. I v ekonomice – oikos znamená rodina – je základní snaha zajistit své bližní. 
I ekonomická rovina je důležitá, ale jakmile život zúžím jen na ekonomiku nebo 
sexualitu, svůj život ponížím. Když nebudu vůbec jezdit do přírody nebo se nebudu vůbec starat o to, aby měly moje děti co jíst, život se mi ořeže. Z pohledu Tomáše Akvinského mi chce Bůh skrze přírodu říci toto: když je příroda tak skvělá, tak ty jsi taky skvělý. A to je čas od času dobré slyšet. Od pánaboha nebo aspoň od Tomáše Halíka.

Další přednáška má název Abrahámovy ženy: Scholastické diskuse o mnohoženství. To by 
v české společnosti, velmi tolerantní k nevěře, mohlo také zarezonovat.
Ve vrcholném středověku žila křesťanská civilizace 
v představě, že je na špici vývoje a nositelkou idejí. A najednou se na křížových výpravách střetla se světem islámu, který byl vzdělanostně, kulturně, ale i co se týče lidských práv mnohem dál. Ostatně Aristoteles přišel na univerzitu z islámského světa. Islám šel potom jiným vývojem, velmi rychle se uzavřel a evropská civilizace teď dominuje. Každopádně tehdy začala nejprve politická a náboženská, ale právě i filosofická reflexe islámu. Téma mnohoženství zní: je člověk přirozeně monogamní? Když čtete rodinné právo, píše se tam, že manželství je celoživotní harmonický vztah jednoho muže a jedné ženy. 
V tom žijeme a asi to moc nezvládáme, to jsou ty nevěry 
a rozvody. Scholastická diskuse se vede nad tím, jestli je přirozenost člověka opravdu monogamní, nebo není.

Má ta diskuse nějaký závěr?
To se dozvíme na přednášce. Ale aktualizace je zřejmá. Dostal jsem například dopis, který je velmi silně islamofóbní. Je živena takzvaná islamofobie, takže ta doba je podobná. Oni měli také strach z islámu, ale snažili se ho filosoficky uchopit a pochopit. My jsme ve stejné situaci, islám spíše vyvolává obavu. Možná, že i dnes jde 
o to muslimům porozumět.

Myslíte, že obava u islámu je nemístná?
Myslím, že je nemístná, zvlášť v českém prostředí, ale to by bylo na další velké téma.

O filosofech má společnost asi hodně předsudků. Jedním z nich je názor, že filosof je nepraktický. Je to tak?
Já si myslím, že je to spíše podcenění teoretické práce. Je třeba rozlišit filosofii a filosofování. Filosofování říkáme tomu, když jdeme na pivo. To není filosofie, to je velký kulturní projev člověka, že je schopen reflektovat situace, bavit se o všem možném, a to má jistě velkou hodnotu. Ale filosofie má svůj aparát a svůj slovník. Je to práce jako každá jiná.

Tedy žádné dumání v kanceláři nad smyslem všehomíra.
To právě ne. Společnosti chybí respekt vůči teoretickému myšlení. Filosofie není jen přemýšlení, je to práce 
s texty, přísné vymezování pojmů, formulování témat. Abych mohl říci, že svět se neskládá z jednotlivostí, musím znát biologii, antropogenezi, psychologii, ekonomii 
i další vědy. Filosof musí znát množství textů, aby mohl říci: tohle je člověk.

Na druhou stranu: moje kamarádka nedostudovala na jedné filosofické fakultě obor estetika, protože jí připadalo, že je pro praktický život nepoužitelný.
To už je individuální. Já sám taky nejsem moc praktik, ale mám dost kamarádů, kteří mi pomůžou, když mám rozbité auto. Znám ale filosofy, kteří jsou výsostně praktičtí, postavili si dům… Estetika je obor, který teoretizuje o krásnu, a je proto v naší společnosti těžko uplatnitelný. Upřímně řečeno, filosof je na tom podobně a mimo akademický svět těžko najde zaměstnání. Jinak je tomu ale třeba v Německu, kde absolventi čisté filosofie uplatnění mají.

Kde?
Například v personalistice. Předpokládá se, že ten člověk je jazykově vybavený, má imaginativní i intelektuální schopnosti. Ale já jsem šťasten, že mám práci na univerzitě – když se dnes dělají výběrová řízení, je tak obrovský zájem o místa, že jsou 
i docenti, kteří nemají práci. Pracovních míst estetiků, filosofů, religionistů je poměrně málo. Na druhou stranu, filosofie vám dá schopnosti, které uplatníte jinde, viz příklad z Německa. Nejmenovaná banka hledala manažera pro významnou pozici a přijala nakonec člověka s humanitním vzděláním…

Názor, že filosof je odtržen od reality, je tedy jen dalším stereotypem.
Odtržený být může, ale to může být i ředitel nějaké firmy nebo zedník. To je předsudek. Myslím si, že život, zvlášť když máte rodinu, vás tlačí do reality. Z naší skupiny, která se věnuje post-středověké scholastice, mají všichni velké rodiny…