Kliknutím zvětšítePodle mediálních zpráv z posledních týdnů se zdá, že Jihočeská komorní filharmonie (JKF) očekávající příchod nového ředitele je na zásadní křižovatce. Možná to tak je, možná ne. Čtvrteční koncert Malá C dur každopádně ukázal směr, kudy se případně vydat.
Ve vyostřených diskusích o budoucnosti orchestru zaznívaly v minulých týdnech různé názory. Část z nich zpochybňovala hlasy politiků a jiných zúčastněných o tom, že by se JKF mohla v příštích letech více zaměřovat na projekty s populárně hudebními umělci. Ano, například tak často velebená spolupráce orchestru se skupinou Nezmaři byla po estetické (samozřejmě nikoliv komerční) stránce jednoznačně krokem zpátky, a to jak pro JKF, tak pro folkovou skupinu. Názor jednoho z diskutujících, zastávajícího tradiční (a poněkud zastaralé) pojetí zušlechťujícího a lidsky kultivujícího významu 'vysokého' umění, že šťastná budoucnost orchestru tkví jedině v kultuře, a nikoliv v popkultuře, je však značně zavádějící.
Proč zavádějící? Termín popkultura je totiž relativní. I vážná hudba má svoji popkulturu, tedy skladby 'tisíckrát' ohrané, již 'předposlouchané', v jejichž melodičnosti a důvěrné známosti posluchač nachází teplý a bezpečný domov. Skladby, které ve své podstatě – ať se nám to líbí, nebo ne – plní ony proklínané zábavné a relaxační funkce stejně jako tříminutové popsongy, neboť nekonfrontují posluchače s prvkem 'nového'. Jedině 'nové a neznámé' může rozšiřovat obzory
(i ve smyslu hlubšího pochopení minulosti), podněcovat myšlení, v pravém slova smyslu povznášet.
Skutečnost, že většina českých filharmonických orchestrů svým repertoárem vychází téměř výhradně z vážno hudební popkultury, tedy z hudby klasicistní či romantické, je všeobecně chápána jako problém. Hudební život se konzervuje. Orchestry nechtějí přijít o věrné abonenty stejně jako populární rozhlasové stanice, které pro své věrné rovněž točí stále stejný, prověřený hitový repertoár. Vnímáte tu analogii?
Čtěte také:
Hetjman: Jižní Čechy by si zasloužily větší orchestr
Bude hrát Jihočeská komorní filharmonie v obchodních centrech?
Týká se to i JKF, až na drobné výjimky jako tento týden, kdy poklidnou hladinu 'Mozartů' a 'Schubertů' příjemně rozčeřilo dílo slavného polského autora 20. století Witolda Lutoslawského. Skladba přitahovala již svým názvem: Koncert pro hoboj, harfu a komorní orchestr. Znáte zvukově krásnější nástroje, než je hoboj a harfa? A představte si k tomu ještě pohádkově strašidelné xylofony nebo sílící déšť smyčcových pizzicat. Nemáte chuť si Lutoslawského poslechnout?
Právě zvuková krása, respektive barva je tím klíčovým nositelem estetického půvabu jeho děl, nikoliv klenuté melodie, jak je tomu v hudbě 18. a 19. století. Zvukově barevné kouzlo vévodí i navzdory faktu, že dílo z roku 1980 vychází z poměrně složitých, až matematizujících kompozičních přístupů. S tím vším se musel poprat orchestr pod vedením Jana Talicha a nutno říci, že zvítězil. Udržet přitom na uzdě téměř 20 minut smyčcových hemžení, nervózních, neposedných rytmů a vůbec všudypřítomných prudkých kontrastů, aniž by se vytratilo napětí a atmosféra, není žádná sranda. V Lutoslawského skladbě dostává velký prostor dialog sólových nástrojů. V nich vynikal živý, místy i živelný a nezvykle (ovšem chtěně) hrubý hoboj, jejž ovládal interpretačně naprosto jistý Vilém Veverka. Hudebně temnější, tmavší, ale o to vznešenější část dialogu přinášela harfa Kateřiny Englichové.
Podle reakce téměř zaplněného sálu se zdálo, že moderní kompozice celkem zaujala.
U dalších skladeb večera, tedy u Wagnerovy Siegfriedovy idyly a Schubertovy 6. symfonie se interpretační kvalita i ohlas posluchačů předpokládaly.
Když Jan Talich na začátku koncertu promlouval o skladatelích 20. století – byť ne příliš přesvědčivě, o 'neznámé' estetice minulého století by se totiž dalo hovořit rozhodně zajímavěji – byl to snad příslib, že se
s jejich díly budeme setkávat častěji.
JAN BLÜML
Autor je muzikolog
21
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
