Když papež telefonuje Michelangelovi. Petr Porcal uměl předat lásku k umění

Někteří Jihočeši si ho pamatují jako krasobruslaře, jezdíval revui i s Romanovými. Jistě na něho vzpomínají členové jihočeského oddílu Čtveráci, jimž pronajal za symbolický peníz barokní hájovnu Mášovna v Novohradských horách, kde sice přespal jen jednou, ale nechal ji opravit. Nejvíc ale zůstává v paměti všem, kdo milují umění. Petra Porcala (1944 – 2014) připomíná výpravná kniha Letum non omnia finit – Smrtí vše nekončí. Vydal ji spolek Hortensia 
a historika umění, rodáka 
z Českých Budějovic, který loni na jaře zemřel, přibližuje na 179 stranách skrze rozhovory, vzpomínky přátel i jeho úvody k výstavám.

Měl duši pasáčka stád na Šumavě, jak říkával, a přitom dar předávat lásku k umění tak, že jeho studenti mu založili facebookovou stránku, aniž by věděl, že ji má. „Milovali ho a vzdali tak hold Petrovi, jeho práci a vášni, kterou vkládal do každičké věci 
s nimi sdílené,“ říká jeho kolegyně Simona Michelotti. Jinde píše Petr Peřina, jak americkým studentům přiblížil Michelangela: papež telefonuje sochařovi a ptá se, kdy dodělá jeho chrám. Nebo jinak: učil chudé děti z Kanady a platil jim elektřinu, když bylo potřeba, odvezl je do nemocnice…

Jako nejhutnější zdroj vzpomínek Petra Porcala, který žil od druhé poloviny 80. let ve Florencii, napájí knihu rozhovor pro Český rozhlas, jejž 
s ním v roce 2009 vedla Hana Soukupová. Začíná dětstvím, kdy měli v budějovickém bytě krásnou muziku a knihy, míhají se vzpomínky na otcovu sebevraždu, těžký osud matky, jež živila rodinu, i chvíle, kdy 
s Josefem Krčkem sbíral na venkově lidové písně.

Do exilu odešel pár měsíců před srpnem 1968. „Můj útěk nebyl nezbytný. Bylo to dobrodružství, touha dostat se do světa. Přišel jsem o vlast, což mě tížilo, ale otevřel se mi svět, který neměl hranic. A protože jsem byl mladý, neohlížel jsem se na nic, ani na svou matku, která to těžce nesla,“ vzpomínal Petr Porcal.

Nejdřív pracoval jako zedník ve Vídni, kdy kouřil jako Turek, v Holandsku pak vystudoval dějiny umění s červeným diplomem. A ztratil hlavu pro Itálii. Jednou ráno se procházel v Římě podél Tibery a náhodou zašel do zahrady renesanční Villy Farnesina, kde Raffael a další namalovali nádherné fresky. 
„V Itálii je krásné světlo, laskavé k našim očím. Všechno změkčuje. To bylo pro mne zjevení, vůně vegetace, zvuk vody, v té chvíli jsem ztratil hlavu pro Itálii,“ říká v knize.

Vášeň znásobila výstava ručně tištěných knih ve Veroně – byly tak nádherné, že před nimi zůstal bez dechu. Florencie, do níž v 80. letech přijel, byla velká vesnice, kde mohl jezdit na kole. Ale překrásná vesnice. První byt si pronajal od herečky Laury Tiberti, známé 
z filmů Antonioniho. Z florentských kostelů nejvíc miloval baziliku di Santo Spirito, o Italech psal mj. Josefu Kroutvorovi. „Kdo žije v Itálii, má každý den svátek. Jestli my Češi jsme byli Bohem políbeni jednou, Italy políbil dvakrát. Je to národ úžasně kreativní. Všechno si ti lidé vypovídají nebo vykřičí.“

V knize potkává čtenář osobnosti, které Porcala ovlivnily. Zajímavá je pasáž, jak ve Vatikánu poznal a velmi si vážil paleografa (nauka 
o čtení starých rukopisů) Leonarda Boyla, dominikána, později ředitele vatikánské knihovny. „Zatímco kardinálové mají své rezidence, služebnictvo, svá velká auta a pro ně svá vlastní parkoviště, on byl absolutně skromný člověk, žil v cele kláštera a do práce jezdil autobusem…“

Petr Porcal byl velkorysý, noblesní, vtipný, až marnotratně rozdával své vědění. Alena Schelová, inspirátorka knihy, říká. „Vzhledem k znalostem, originálnímu způsobu myšlení, výuky a díky charismatu se stal ve Florencii osobností a vyhledávaným pedagogem specializovaným na toskánské renesanční umění.“ Výrazný byl i barevně: Simona Michelotti připomíná jeho červené hodinky, kolo, žluté kalhoty, tygrované brýle.

Do jižních Čech se často a rád vracel. Sledoval české umění, zůstalo zde mnoho jeho přátel, ať grafik František Peterka, který dělal „krásné, jemné věci“, malíř Milan Kyzour, asi první z českých, kteří plamenem pálili barvy na plátně i na dřevě, či sochař Míla Hotový, v Porcalově vzpomínce mj. jdoucí se psy ze svého hamru na pivo do Trhových Svinů.

Donatello by plakal

Po roce 1989 zvažoval návrat, ale v Itálii se mu v 90. letech narodila dcera. Jihočesko však miloval. Opravil hospodu v Plástovicích, cítil se tam doma. S Kroutvorem tak vedle řečí o umění vedli debaty zcela praktické, jak natřít dveře na chalupě nebo sud na dešťovku na Kramolíně. Mohl svého času zůstat v USA, ale nenašel tam nic, co by přebilo Novohradské hory…

„Kořenů není možné se zbavit. Pořád si je s sebou nosím. Vzpomínky na mládí, na maminku… Ale nesmí se 
z nich stát hluboká nostalgie, která by činila můj život nešťastným. Batoh vzpomínek nosím, ale netíží mě. Když potřebuji, otevřu ho a sáhnu pro tu, kterou potřebuji,“ napsal.

Aleně Schelové 11. února 2013 poslal tato slova: „Čechy mi chybí, a to hodně. V oku mé mysli si vybavuji místa a krajinu a občas také dřevěné sochy na Hluboké. Jsou tam takové, že kdyby je mohl vidět Donatello, tak by si před nimi sedl na zem a plakal…“

V Čechách naposledy vystoupil 3. září 2013 v Alšově jihočeské galerii, mluvil o tajemstvích dvou obrazů Antonia Allegriho da Correggia. 
K přednášce o obrazech Vermeera van Delft na jaře 2014 už ale nedošlo. Naštěstí o něm platí slova, jež napsal manželům Popelovým: „Svět je plný krásných zahrad a nejkrásnější je ta, kterou nosíme v mysli.“

(Kniha Letum non omnia finit – Smrtí vše nekončí stojí 390 korun, prodává se mj. v českobudějovické Komorní galerii u Schelů, sehnat jde i přes portál kosmas.cz.)