Kult Džugašviliho oslavila obřím plátnem Díkůvzdání Stalinovi. U dalšího obrazu postačí název: Soudruh Rajtora vypráví o své cestě do SSSR. Na plakátu Budujeme socialismus  zaujmou silné paže dělníka, ukázka dělnické pěsti, která udeří na nepřátele. Malířka Alena Čermáková svými štětci v 50. letech plně podporovala komunistickou propagandu. Retrospektivu jedné z ikon socialistického realismu otevře zítra pod názvem Zatracovaná i velebená Obrazárna Špejchar v Želči u Tábora. Obsáhne zhruba 120 prací.

Krutá 50. léta připomíná expozice v plném rozsahu. Na panelu u propagandistických plakátů s hesly Republiku si rozvracet nenecháme, se mj. píše: Násilí a bezpráví. Vykonstruované soudní procesy, popravy a žalářování nevinných. Statisíce zničených životů. 50. léta v Československu. Propaganda masírovala davy snem o komunismu. Ten je mrtvý. Oslavné knihy, filmy, písně a obrazy zůstaly, připomínáme si je jako kulturní dědictví národa, na které nejsme  pyšní. Jsou varováním, jak lehko se dají ideály  zneužít…

Výstava Aleny Čermákové, jež sloužila v 50. letech propagandě, v ŽelčiPřesto kurátor Pavel Šmidrkal zažil již slovní agresi. „Když jsem si sedl v hospodě na pivo, docela ostře se na mě obořili: vy sem budete zpátky tahat komunismus? Nepatrně se vernisáže bojím, uvažuju, jestli nedojít v Plané na policii, protože mám signály, že někdo přijde a postříká to sprejem," říká kurátor.

Sorela, jak zní zkratka socialistického realismu, je terénem, v němž se stále našlapuje opatrně. Pavel Šmidrkal chtěl retrospektivu připravit v Praze, v tamních galeriích ho ale všude odmítli.

„Alena Čermáková nežije, komunismus je mrtvý, proč neobnažit dobu 50. let, kdy si kruté bezpráví podávalo ruku s rozjásaným davem? Vymalovala kroniku těch hrozných časů tak věrně a přesvědčivě, že by se mohla dávat za příklad vrcholného socialistického realismu. Z této doby po sobě zanechala dílo silné a působivé, zároveň však typické pro odstrašující stalinský diktát v umění," hodnotí Pavel Šmidrkal.

Protože 35 let pracoval na ministerstvu obrany, Čermákovou, jež působila sedm roků v Armádním výtvarném studiu, sledoval zpovzdálí. Když před čtyřmi lety zemřela, pátral po její pozůstalosti, což ho dovedlo k jejímu nevlastnímu synovi a nyní k retrospektivě.

„Považuji ji za vynikající malířku – ať už to zní jakkoli –  
a za čelní představitelku socreálu. Mě její dílo fascinuje, protože jako dokonalá figuralistka malovala celý život práci, 60 let se věnovala na plátnech obyčejné práci na poli, 
v lese, v zahradě. Byla uhranutá  lidskou činností," líčí Pavel Šmidrkal.

Kritika to ale vidí jinak. Když Jan H. Vitvar psal před deseti lety v MF Dnes o výstavě sorely v Galerii Rudolfinum, dílo Čermákové označil jako stupidní malůvky protežované umělkyně. Kurátor ze Želče pro ni ale nachází pochopení, najmě díky jejímu osudu. Otce, kapitána Františka Čermáka, hrdinu odboje, jí věznili nacisté v Terezíně a umučili v Budyšíně. Sama se pak s matkou ocitla na hranici chudoby, dětí se nedočkala.

Výstava Aleny Čermákové, jež sloužila v 50. letech propagandě, v Želči„Že velcí umělci, jako byla Alena Čermáková, uvěřili heslům, není tak nepochopitelné, zvlášť, když nacisté krutě naložili s jejím otcem. Třináctiletá Alenka mu do koncentračního tábora psala: Tatínku, chtěla bych sedět na tvém klíně. Přála bych si, abys mě držel za ruku a hladil… Propadla iluzím o lepší společnosti. Že se taková nekoná, prací pohlcené umělkyni uniklo," podotýká kurátor.

Iluze pohltila Alenu Čermákovou ve velkém. Plakát Více  vyrábíme, lépe žijeme, jehož předloha visí ve Veletržním paláci Národní galerie, je naprosto názorný: 
v pravém rohu nahoře ční Gottwaldovy spisy, kralující nad plným stolem a hlavami členů mladé rodiny s miminkem. Prvoplán v sobě nese 
i plátno Za šťastnou budoucnost naší vlasti – svazák drží kolem ramen pionýrku, aby ji symbolicky chránil a vedl. Jásavě šťastné obličeje, pod větví rozkvetlé třešně, prostě ráj čeká za dveřmi. V 60. letech se Čermáková zaměřila na slovenský národopis, poslednímu období pak kralovaly květiny a zátiší.

„Jako člověka ji musím považovat za hodnotnou, nikdy sama sebe nepopřela, neřekla, že byla pomýlená, k 50. letům se přihlásila, neplivala na svoji minulost. Zvážíme-li všechny okolnosti, dojdeme 
k nejednoduchému profilu silné a umělecky nadané ženy, která žila v souladu s dobou plnou protivenství. A nejsme přeci nacisti ani komunisti, abychom vymázávali určité části historie," shrnul Pavel Šmidrkal.

ANKETA: Jak vnímáte retrospektivu Aleny Čermákové?

Radek Wohlmuth, historik umění:
"Záleží, co je na obrazech. Jestli socialistický realismus ve smyslu politického umění, je to trochu problematická věc. Éra socialistického realismu se ale přehodnocuje, bere se jako věc bizarně raritní, má spoustu sběratelů, 
a nejen u nás. Mimochodem, jedním z největších sběratelů českého socialistického realismu v Česku je Ital. Je to součást vývoje výtvarného umění u nás a lidé se ji snaží objektivně zhodnocovat, například Tereza Petišková v Rudolfinu roku 2003.
Je to ale věc umělecky sporná, vzhledem k propagandě a jejímu těsnému navázání k režimu. Když jsou na obrazech symboly a propagandistické výroky, je to přisluhování režimu, ať se to vezme jakkoli. To, že je člověk dobrý řemeslník, z něho nesnímá prohru, že pomáhal utvrzovat diktaturní režim, že s ním spolupracoval, pomáhal propagandě na svět a stal se její součástí."

Aleš Seifert, ředitel AJG
"Jsem tomu rád, protože oživuje paměť národa. Vím to 
z vlastní zkušenosti. V roce 2006 jsme v Jihlavě udělali výstavu Kupředu levá, která reflektovala dobu 1948 – 1956. A vyvolala i velikou nevoli. Nemám s těmito výstavami problém, pokud to není glorifikace a uvádí se na pravou míru důvody spolupráce s režimem. Je dobré si to ukázat, byla to oficiální tvorba, mnohdy na objednávku. Mnoho autorů, kteří nebyli špatní, pracovalo pro oficiální garnituru, aby se uživili. Je třeba ohlídat míru glorifikace, snažit se postavit tehdejší tvorbu do kritického pohledu současné doby. Zrovna 50. léta budou pro řadu kunsthistoriků velkým tématem."

Hynek Látal, historik umění
"Důležité je, že se jedná o vyrovnání se s vlastní minulostí. Je to trend, který lze již déle pozorovat i v Německu a Rakousku. Přihlašují se k hitlerovskému dědictví, snaží se o něm otevřeně mluvit a říkat: tohle jsou zásahy nacistické kultury. V lineckém muzeu umění jsou i práce prorežimních nacistických malířů. V retrospektivách se to normálně vytěsňuje.
Druhá věc je otázka kvality. Někteří umělci byli velmi dobře školeni, v tradici první republiky nebo přelomu století, malovali velmi dobře. Potom byla skupina umělců, kteří byli vysloveně patlalové 
a vezli se na režimní vlně. Je třeba rozlišovat, zda se jedná o řemeslně kvalitní práce, nebo podprůměrné a špatné malíře.
Z hlediska vyrovnání se s minulostí je nejdůležitější kulturně historický kontext. Výstava by měla mít odpovídající a fundovaný komentář. Je to odvážné a je třeba k tomu přistupovat hodně citlivě. V dějinách umění není pozice tohoto druhu umění vyjasněná. Důležité a zajímavé také je, že je to žena malířka, která se prosadila 
v mužsky dominantním prostředí akademií  a trhu sběratelů."

Jaromír Procházka, historik umění
"Autorku neznám. Z obecného hlediska si myslím, že historie je historií ve všech podobách, které lidstvo dokázalo vykouzlit, a občas vykouzlilo hodně zvláštní výjevy. Je v pořádku, jestliže se ukazují díla nějakého období. Pravda asi je, že by se měl ukazovat kontext doby. 
U prezentace jednoho autora bude asi dost omezený prostor dát ho do kontextu, pokud nevyjde katalog, který umožní širší pohled."
Neměly by se ale dělat stejné chyby jako za předchozího režimu, když se o některých autorech nesmělo hovořit. Myslím si, že jsme natolik liberální, abychom dokázali hovořit o autorech minulé doby naprosto otevřeně. Navíc přístup nové generace se mění: nebudou za tím vidět Stalina nebo Horákovou, ale třeba skupinové nasazení strojů. ⋌(vkc)