Muži odcházejí během svého života za vyššími a vznosnějšími cíli na poutě a cesty. Jihočeský velmož Zdeněk Lev z Rožmitálu před 450 lety a jeho následovníci letos v březnu se vydali na mírovou misi dokonce až na konec světa. Ale co jejich ženy? Nejsou náhodou jejich čekání, osamění, úzkosti, naděje i beznaděj mezi kamny a neckami také jakýmsi koncem světa?

Na bázi protipólu dvou vzájemně protikladných a přesto se přitahujících světů stojí představení Finisterre. Nastudovalo jej jihočeské Divadlo Continuo a doprovází s ním v těchto dnech novodobé poselstvo českých turistů na cestě po evropských zemích do Bruselu.
„Zajímalo nás, jakým způsobem jsou mužské ideje a principy přetaveny v ženské duši,“ řekl v rozhovoru o představení principál Continua Pavel Štourač při jednom z jeho nedávných zastavení na zámku v Blatné v rámci oslav Dne Evropy.

Můžete vaše nové představení alespoň trochu přiblížit?
Představení nepopíšu, protože naší filozofií je fakt, že by nemělo smysl, pokud by se dalo odvyprávět. Tím je život tohoto totálního divadla ospravedlněn, že se nedá ani říct, ani namalovat. Naším úkolem bylo vytvořit jakousi ozvěnu či parafrázi příběhu, který se odehrál ve druhé polovině 15. století a byl spojený s výpravou českých pánů na konec světa. Nechtěli jsme však vytvořit převyprávění příběhu, protože má řadu aktuálních témat i pro dnešek.

Stala se tedy základem inscenace myšlenka samotné výpravy ?
Ano, a samozřejmě i politická situace Evropy té doby, která se od dnešní paradoxně příliš nezměnila. Ale východiskem pro představení se stal text samotné charty – mírové dohody, která byla navržená Jiříkem z Poděbrad. To, že předjímá uspořádání dnešní Evropy, je zřejmé. Je tam navíc zajímavý moment, jakým způsobem sešla ze světa a byla odmítnuta, což je velmi symptomatické i dnes.

V čem?
Myšlenky, které do značné míry předstihují dobu, potřebují desetiletí či staletí, aby byly většinovou společností přijaty. Lidé, kteří něco takového prosazují, působí jako šílení vizionáři a blázni a jsou mnohdy společností exkomunikováni. Když se dnes sjednocená Evropa stala samozřejmou, objevily se další vize, jak by Evropa měla být uspořádána. Ale myslím, že určitý duchovní rozměr uspořádání společnosti je stále považován za bláznovství.

Jakou divadelní metaforu jste k příběhu našli a jak ji uskutečňujete?
Řekli jsme si, že putování, hledání a objevování je pro Evropu určitým archetypem. Vzpomeňme třeba na mužskou cestu hledání Svatého grálu. Jenže jsou tu ještě ženy, které zůstávají doma a nemají ani své muže, ani vize. Opřeli jsme se o jejich příběh. Představení nese dvojznačný název Finisterre. Tedy – konec toho světa, kam muži putují, ale i život žen v osamění, čekání v naději i beznaději – ten je vlastně také koncem světa.
Zajímalo nás, jakým způsobem jsou mužské ideje a principy přetaveny v ženské duši. Jak ona velkolepé sny a ideály vnímá v konfrontaci s každodenním životem kolem jídla, praní prádla a dětí. Naše představení vychází z konfrontace a napětí mezi dvěma světy – světem ideálů, myšlenek, proklamací a vizí a na druhé straně každodenní šedou realitou.

Proč jste se při přípravě inscenace setkali také s předním českým historikem Petrem Čornejem?
Seznamoval nás nejen s čítankovou historií, ale povídali jsme si i o tom, jak vypadal běžný život té doby, co se jedlo a pilo… Toto setkání nám potvrdilo původní myšlenku, že tehdejší život byl daleko tvrdší než dnes. Co považujeme za samozřejmé, bylo spojené s velkým úsilím. Pracovat s každodenním v konfrontaci se vznešeným je pro představení reálným východiskem, že si nevymýšlíme.

Jakými prostředky myšlenku Finisterre divákovi předáváte?
Představení našeho divadla jsou založena na fyzickém výrazu, tedy na těle, výtvarném a hudebním uchopení. Představení Finisterre není akrobatické a není založené ani na výrazných světelných efektech. Jde o herecké představení, které má šest herců na scéně, dva lidé zabezpečují techniku a dva produkci.

Jaká je reakce návštěvníků v zahraničí? A kde se ještě objevíte?
Měli jsme možnost si poprvé ověřit představení na nechráněném prostoru před katedrálou v Norimberku, kam se přišlo podívat asi dvě stě lidí. Bylo vidět, že představení komunikuje s divákem a fungovalo, jak jsme si představovali. Myslím, že ostudu jsme neudělali.
Celkem hrajeme na deseti místech. Kromě Blatné ještě 30. června v Českých Budějovicích, mezitím v Kolíně, Bruselu a samozřejmě 30. května na Finis Terrae - mysu v severozápadní části Španělska, kam tehdejší poselstvo dorazilo.