K nejvýznamnějším okamžikům naší historie nepochybně patří mobilizace československé branné moci na podzim 1938, jejíž sedmdesáté výročí si v těchto dnech připomínáme.

K nyní poměrně často diskutovaným otázkám, zdali jsme se tehdy měli bránit, jakou podobu mělo budování opevnění a do jaké míry byla tehdejší armáda připravena na případný válečný konflikt, přispívají dvě čerstvé regionálně zaměřené publikace autora Jana Solpery.

Koncem září vyšla v Muzeu Jindřichohradecka publikace Devětadvacátí v osmatřicátém, zítra bude uvedena do života další kniha Nadějný začátek se smutným koncem, kterou vydává Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích. Obě knihy se zabývají otázkou obrany jihočeského regionu v roce 1938.

Můžete našim čtenářům prozradit, co stálo na začátku vašeho zájmu? Jak jste se vůbec k této problematice dostal?
Hned na začátku musím upozornit, že neobdivuji militarie, byl jsem dost špatný voják, ani nemám rád novodobé hraní na vojáky. Obrana jižních Čech mne zajímá jako historický fakt. Ale teď přímo k vaší otázce. Prožil jsem dětství ve Stráži nad Nežárkou a úplně náhodou, po mnoha letech, jsem se dozvěděl, že se u nás, skoro za humny, v osmatřicátém mělo stavět opevnění. Našel jsem zbytky jednoho bunkru, což vyprovokovalo moji zvědavost. V té době nebyla žádná kniha, kde bych byl našel o prvorepublikovém opevnění jižních Čech nějakou informaci. Tak jsem se vypravil do archivů.

Jak postupovalo další studium a získávání informací?
Pomalu a velmi komplikovaně. Nejprve jsem se zabýval tím, co mělo být postaveno okolo Stráže, což byl takzvaný úsek 162. Brzo jsem zjistil, že se nemohu zabývat pouze jedním úsekem. Lehké opevnění bylo složeno z několika linií bunkrů a překážek, které tvořily určitý celek. Pevnůstky v jednotlivých úsecích stavěly civilní firmy, stavbu řídily takzvané Vojenské stavební dozory, což byl jeden důstojník, kterému pomáhalo několik aspirantů a vojáků. Jeden typ opevnění se na Jindřichohradecku a Českobudějovicku stavěl už v roce 1936.
Po necelém roce byl vojenskými úřady zaveden další, na svou dobu dokonalejší systém lehkého opevnění, tzv. vzor 37. Ten se ale intenzivně začal v jižních Čechách stavět až po 12. březnu 1938, kdy bylo Německem obsazeno Rakousko.
Ale tato stavební činnost neprobíhala tak rychle, jak bylo třeba, takže do vyhlášení zářijové mobilizace byla vybudována jen část opevnění. V archivech jsem našel nejen velké množství technických informací, ale narazil jsem i na zvláštní lidské příběhy, mnohdy velice smutné. To byl asi moment, kdy mě tato problematika začala hlouběji zajímat.

Jak moc silná a připravená byla tedy na podzim 1938 obrana tady na jihu Čech?
Z materiálů, které jsem měl v ruce, vychází, že byla velice křehká. Muži, kteří v mobilizaci nastoupili do pevnůstek, byli odhodláni republiku bránit, ale po technické stránce vše ještě připraveno nebylo. Ve většině bunkrů chyběly dveře, periskopy, lafety pro kulomety. Ve valné části bunkrů v jižních Čechách nebyla nainstalována ventilace. Po několika dávkách z kulometu tak pevnůstka fungovala jako dokonalá plynová komora. Lidé v ní byli víc ohroženi svojí střelbou než tou, která na ně měla mířit. Stavitelům opevnění scházely v době Mnichova asi tak tři měsíce čistého času k dokončení, ovšem za předpokladu, že by dodávky nutné výstroje do úseků přicházely včas. Přesto jsem přesvědčen, že jsme se měli bránit. I když by to byl marný boj, byl by lepší než následující marasmus, který celý národ poznamenal na mnoho let.

Našel jste nějaká doposud nepublikovaná fakta týkající se mobilizace?
Nerad bych všechno prozrazoval potenciálnímu čtenáři dřív, než si knihy přečte. Uvedu jen tři zajímavosti. První je příběh druhého, záložního, jindřichohradeckého pluku, který se v kritických dnech ne svojí vinou ztratil a hlavní velitelství o něm nemělo žádnou informaci.
Nebo jsem našel záznamy z velitelství 4. rychlé divize, která spadala v kritických dnech i s ostatními útvary pod velení generála Prchaly. Z rozkazů vydávaných už po Mnichovu je jasně znát, že se tato divize ještě připravovala na případný boj. Ovšem generálové i důstojníci byli disciplinovaní a nikdo jim bohužel nenařídil neuposlechnout rozkaz ke kapitulaci.
A třetí taková zajímavost. Ve většině publikací, které se opevněním zabývají, vše končí Mnichovem. Zářijová mobilizace je uváděna jako poslední, největší vystoupení československé branné moci. Ale v jižních Čechách, a to je skutečnost, která zatím snad nikde publikována nebyla, československá armáda naposled organizovaně vystoupila ještě 24. listopadu 1938, kdy se definovala nová hranice zmrzačeného státu. Naši vojáci obsadili důležitá místa v terénu. Jejich přítomnost byla ovšem čistě symbolická, protože stejně jako při ústupu 8. a 10. října nesměli střílet.

Druhá publikace dokumentuje vývoj opevňovacích programů, průzkumy, vyměřování, schvalování a budování opevnění. Týden po týdnu sledujete, jak se stavěl jeden úsek. Narazil jste i na lidské příběhy kolem staveb?
Ano. Velmi mě zaujal příběh podporučíka Miloše Kadeřábka, snad proto, že byl tak všední. Asi ty dva roky, co opevnění stavěl, byly nejdůležitější v jeho životě. Bohužel se mi o něm kromě několika dílčích informací a data úmrtí nepodařilo z dalších let nic podstatného zjistit. Jeho blízcí příbuzní už také nežijí a vzdálení příbuzní o něm žádnou informaci neposkytli.

Existují kolem fenoménu opevnění nějaké přetrvávající mýty?
Dobře znám opevnění v jižních Čechách. K systémům opevnění na jiných místech republiky se nechci vyjadřovat. Mnoho mýtů, hlavně co se týče absolutní nedobytnosti bunkrů, bylo už vyvráceno, takže se nemohu pasovat na objevitele. Jeden mýtus ale ještě přetrvává. Musím to trochu šířeji uvést.
Výstavba opevnění byla na základě výběrových řízení zadávána civilním firmám. Vojenské úřady vybíraly vždy ty, co podaly tu nejnižší nabídku. To byl často obrovský průšvih, protože taková levná firma nebyla schopna zadanou práci včas dokončit, i když průběžně dostávala za postavené objekty zaplaceno. Existuje pořád jeden mýtus, že stavitelé nedostali zaplaceno vůbec nic. To není pravda. Co postavili, bylo vyúčtováno. Ale nedostali zaplaceny všechny ztráty, které utrpěli, když museli po Mnichovu své úseky opustit. Samozřejmě se našly i firmy, které si připočítaly navíc několik dokončených bunkrů z míst, která se ocitla v zabraném území, a nikdo už je nemohl zkontrolovat. V obou knihách najdete několik podobných málo vlasteneckých příběhů.

Zmínil jste se o vlastenectví, které obě publikace vůbec nepatetizují…
To je téma na esej a ne na odstavec rozhovoru. Pokusím se o stručné zformulování. Velice je mi cizí patetické fangličkování a vytváření oltáříčků, a to jakýchkoliv. Mám silný vztah k místům, kde jsem se narodil, a několikrát jsem si dost silně uvědomil, že bych v jiné krajině nemohl dobře žít. A taky jsem dost pyšný na lidi z této země, kteří nejen vstřelili šikovně několik branek, ale hlavně něco podstatného vymysleli a vytvořili.

Jaké nové pohledy přinášíte detailním zpracováním smutného příběhu bourání opevnění?
Představte si, že rok po schválení strážského úseku 162 na Ministerstvu národní obrany, přesně na den, všechny zde postavené bunkry vyletěly do povětří. Destrukce v létě 1939 prováděly německé firmy. Za pomoci neskutečně nudných pramenů, tak zvaných četnických staničních knih, jsem zmapoval, jak likvidace jihočeských úseků postupovala. Při destrukcích totiž asistovali čeští četníci.
V dalších měsících se z rozvalin bunkrů měla vytěžit armovací ocel, kterou potřeboval německý zbrojní průmysl. To už zajišťovaly české firmy a jedna z nich, která vesele udávala své konkurenty, byla složena z bývalých českých důstojníků.

Obě publikace mají velmi bohatý obrazový materiál a přehlednou grafickou podobu. Vedle velkého množství map, fotografií, náčrtů a plánů jste vizuálně zvýraznil fakta, která dokládáte z dobových pramenů. Nezapřete svoji profesi grafického designéra…
Záleželo mi na tom, aby se čtenář v obou knihách, které spolu souvisejí, co možná nejlépe orientoval. Snažil jsem se v textu vytvořit koláž z citovaných historických materiálů. Všechna fakta jsou podložena archivními materiály, v mých mapových rekonstrukcích nejméně dvěma. Jednu knihu na začátku uvádějí mapy míst, kde se muži z jindřichohradeckých pluků v době mobilizace pohybovali, druhou uzavírají reprodukce historických map jednotlivých stavebních úseků, podle kterých může zájemce zbytky opevnění v terénu hledat.
Byl bych rád, kdyby se našel někdo, kdo by objekt po objektu, podobně jako já úsek 162, detailně zpracoval i další úseky. Pyšný jsem na malý příběh na konci první publikace, který vznikl otištěním tří telegramů, v nichž generálové prezidentu Benešovi píší, jak dobře je armáda připravena. V těchto několika stránkách je vyjádřeno celé drama Mnichova.