Knihař zaujal i Japonce, natočili o něm film

Jako malý chtěl být automechanikem, ale vyrůstal v rodině uznávaného knihaře, a tak se musel také vyučit tomuto řemeslu. Nakonec jej zvládl tak dobře, že slavil úspěchy po celém světě. Později se Ladislav Hodný začal věnovat malbě, kresbě, volné grafice a dnes ji má mnohem raději. Příští týden oslaví umělec z Týna nad Vltavou sedmdesáté narozeniny. Navíc převezme Cenu města a zahájí svou retrospektivní výstavu v galerii U Zlatého slunce. „Když mi dávají cenu za celoživotní tvorbu, tak to působí jako bych už měl skončit. Já bych ale rád ještě pokračoval," říká s úsměvem.

Za týden dostanete Cenu města. Jaký máte k Týnu nad Vltavou vztah, žijete tu celý život?
Narodil jsem se tu, tatínek tu měl celý život firmu a já teď taky. Sice jsem z Týna utíkal, byl jsem třeba pět let v Brně, měl ateliér v Praze, ale dá se říct, že tu v podstatě žiju celý život.

Je to inspirativní v domě u řeky?
Je to tady hezké, obzvlášť 
v létě. Ale zase na druhou stranu, to byste koukali, co se dělo, když se tu při povodních zvedla hladina o osm metrů. Na domě mám cedulku, kam až dosahovala, ale ve skutečnosti to bylo ještě o půl metru výš. Jen jsem neměl dost vysoké štafle, abych tam dal ceduli.

Povodeň vás úplně vyplavila?
Přišel jsem v podstatě 
o všechno. Vyhodil jsem asi tisíc grafik, pět set kreseb a padesát obrazů. Spadly tu stropy, bylo to hrozné. Rekonstrukce přišla na šílené peníze, ale jeden kamarád dal informaci do amerických novin a lidi mi něco poslali, třeba přišel šek na tři tisíce dolarů. Bez té pomoci bych to nikdy nedal dohromady. A pak jsme se s rodinou dohodli, že dole v domě otevřeme hospodu. Oni přišli na to, že ateliér je blbost, že malováním a knihařinou se peníze vydělat nedají, takže hospoda. I když tou už se taky vydělává těžko.

Váš tatínek byl uznávaný knihař. Bylo už od dětství jasné, že se tomu taky budete věnovat?
Bylo, protože mě k tomu nutil. Já jsem chtěl být automechanik a všechno možné, ale tatínek byl špičkový knihař 
a já u něj musel od malička pomáhat. Pak mě to ale chytlo 
a začal jsem to dělat docela dobře. Nejprve jsem se učil 
u tatínka, pak udělal školu 
v Novém Jičíně a potom jsem se dostal na UMPRUM, kde učil slavný knihař Jindřich Svoboda. Myslím, že i mě se nakonec v řemeslu docela dařilo, dostal jsem i nějaké ceny.

Co vlastně přesně knihař dělá?
První předpoklad je, že musí umět svázat knížku, ale my děláme lepší vazby, například do kůže. Některé budou i na té retrospektivní výstavě. Je to krásné řemeslo, ale k uživení už moc není. Teď vážu pár knížek do roka, třeba jednomu básníkovi, ale nikdo další si moc knihy vázat nenechává. Možná tak nějací zbohatlíci by si mohli ještě nechávat svázat vkladní knížky.

Cítíte, že řemeslo je na ústupu?
Naprosto. Jsem rád, že se toho nedožil můj tatínek, ten to řemeslo tak miloval. Máme po něm ještě všechny staré stroje, které se používají třeba na zlacení. A knihařině se vyučil také můj syn Láďa. Dělá to dobře, umí to a já jsem za to rád, ale se zakázkami je to bída.

Práce knihaře vypadá tak, že vám někdo prostě přinese knihu a vy navrhnete celou vazbu?
Ano, ale dnes už je to většinou tak, že lidé přinesou listy, které chtějí jen obyčejně svázat za padesátikorunu. To neradi děláme, sbírky zákonů už taky nevážeme. U umělecké vazby jde o to komplet navrhnout celou podobu. Úplně první předpoklad je si to přečíst, protože knižní vazba by měla nějak odrážet ten text. Krásná práce byla například pro Lyru Pragensis. To bylo hezké období, dělali jsme hodně knih.

Vzpomínáte na některou?
Bezvadná je jedna kniha 
o hvězdách a vesmíru. To mám rád, stejně jako science fiction. Na vazby ztvárňuji prostě své pocity. A kecat si do toho nenechávám, autoři jsou většinou stejně už mrtví.

Kolik času zabere jedna vazba?
Ono se to nedá udělat najednou. Když začínám vázat, tak by kniha měla být dva měsíce v lisu, aby z ní odešel vzduch, byla kompaktnější, nerozjížděla se. Pak celá práce trvá třeba měsíc nebo dva. Některé svazky mají i zlatou ořízku, což je všechno hodně pracné, nicméně myslím si, že kniha by měla být krásná. Dělal jsem i takové extrémy, že se svázaná kniha dávala ještě do futrálu a pak se mohla pověsit na zeď jako obraz.

Nestalo se vám, že někdo přinesl knihu, kterou jste vázat nechtěl?
To by se profesionálovi stát nemělo. Já si knihu přečtu, vyjdu z toho a jsem schopný svázat všechno. I když třeba paměti našeho nastávajícího prezidenta bych možná odmítl. Já už ale stejně knihy moc nevážu, jen se k nim rád vracím a čtu v nich.

Kdy jste si ke knihařskému řemeslu přibral malbu a grafiku?
Asi před dvaceti lety. Já jsem v podstatě začal malovat, až když tatínkovi bylo asi 85 let. To už mu tolik nevadilo, že řemeslo opouštím a začal to i trochu chápat. Ale maloval jsem vlastně vždycky, protože knihařské řemeslo vychází z výtvarnictví.

Malba je vám teď bližší?
Naprosto, především proto, že je to velký formát. Teď jsem dělal třímetrové obrazy na výstavu do Mánesu. Ta nakonec nebyla, tak jsem zklamaný, ale ten formát je bezvadný. Hrozně se mi líbí pomalovat tu velkou plochu, protože na knížce jsem měl maximálně A4 nebo A3. Je to báječná změna.

Co kreslíte?
V podstatě všechno, hlavně svoje představy a pocity. Teď jsem byl ale na plenéru v Prešově a tam jsem maloval Kristy a madony. To mě tak chytlo, že to dělám i doma. Jednou jsem měl zase jazzové období, protože jsem jazzman.

Ve vašem životopise stojí, že jste také pracoval jako výtvarník Krajského střediska zdravotní výchovy v Brně. Co to bylo?
To bylo bezvadné, tam jsem promítal filmy o venerických nemocech a kreslil průsvitky. Bylo to po škole, dostal jsem tam umístěnku. Já chtěl zůstat v Brně, měl jsem tam spoustu kamarádů, herců a hlavně hereček. Pak jsem se ale v 68. roce vrátil. Vázal jsem  knížky pro Lyru Pragensis a deset let pracoval ve státní vědecké knihovně. Hlavně jsem restauroval staré svazky ve Zlaté Koruně a Vyšším Brodě. To byla úplně jiná práce než dělat nové vazby. Oni tam chtěli zřídit restaurátorské oddělení, ale to jsem už odmítl, protože mě to  nebavilo. Je to strašně pracné a nic tvůrčího. Mě víc baví vymýšlet něco vlastního, i když jsou to blbosti.

Omezoval vás minulý režim?
Naštěstí moc ne, protože knihařina byla okrajový žánr. Furt jsem si dělal, co mě bavilo, akorát mě nechtěli pouštět na výstavy. Pak jsem ale měl známého, který mi dával devizák, vždycky když jsem mu něco svázal. Tak jsem vystavoval ve Švýcarsku, Rakousku, Německu nebo Francii. Po revoluci jsem pak byl i v Americe. V zahraničí byly skvělé reakce, oni říkali, že jsme taková česká knihařská škola.

Vaše knižní vazby prý zaujaly 
i japonskou televizi, která o vás nechala natočit dokument.
To bylo hned po revoluci. Japonci si mě všimli, když jsem jednou dělal knížku 
o mravencích a naskládal na vazbu malinkaté mravenečky. To bylo takové filigránské a oni se z toho mohli zbláznit. Film o mě pak na objednávku natáčel Ben Mathon. Tenkrát  dělali i profesora Libeňského a jmenovalo se to nějak jako Mezinárodní řemeslo. Točili 
v Praze a pak tady. To přijel štáb autobusem a přivezli první HD, high definition. My jsme na to koukali s otevřenou pusou, protože to ještě nikdo neměl. Nakonec mi dali 
i kopii toho filmu, ale někomu jsem to půjčil a už to nemám.

Čemu se věnujete teď?
Jenom malbě a objíždím každý rok deset plenérů ve světě, hlavně na Slovensku, 
v Rakousku, na Ukrajině.

Jak často kreslíte doma?
Denně, musím to dělat jako profík. Někdy maluju i v noci, ale to musím ráno přemalovat, protože je to blbý. Někdy samozřejmě pracuji třeba jen dvě hodiny, vždyť jsem také vlastně už v důchodu a měl bych správně ležet.

Inspirujete se u někoho?
Miluji třeba Jacksona Pollocka, to je takový můj malíř. Jeden čas jsem maloval jako on, chvíli téměř líp (smích). Mám pár vzorů. Obdivuji české malíře, třeba Zdeněk Netopil, můj spolužák, je výborný. A když jezdíme na plenéry, je bezvadné vidět, jak kluci malují. Ne, že bychom se kopírovali, ale je to příjemné. Většina z nich doma nesmí malovat, tak na plenéru jsou jak utržení ze řetězu.

Ve vašem ateliéru je spousta cédéček. Pomáhá vám hudba?
Ano, při malování si jenom pouštím muziku, buď vážnou nebo jazz. Také pořád hraji na bicí, piáno a basu, vystupuji 
s různými kapelami, ale to je spíš pro zábavu

Co se děje s obrazy?
Něco prodám, teď se to podařilo v Bratislavě, a zbytek si nechám. Jak vidíte, už se mi to sem ani nevejde. Kluci se radují, že přijde zase velká voda a zbavíme se toho.

Každý rok se účastníte Vltavotýnských výtvarných dvorků? Pro ně malujete speciálně?
Vždycky jenom vyberu dva nebo tři obrazy, co už mám. Dvorky jsou ale nádherný počin, velká zásluha Marie Hanušové. Také jsem rád, že se mnou do městské galerie počítala s retrospektivní výstavou k sedmdesátinám.

Co budete vystavovat v rámci téhle retrospektivy?
Já to teprve teď budu vybírat. Postupně to začneme navážet, ale bude těžké, aby to byl skutečně průřez životem. Dáme tam zkrátka od každého něco, hlavně knížky a pak obrazy. Zároveň vyjde devadesátistránková monografie, ve které bude shrnutí díla.

Když někdo má retrospektivní výstavu, tak se počítá, už že moc pracovat nebude a jen se ohlíží. Vy chcete pokračovat?
Ano, když mi dávají cenu za celoživotní tvorbu, tak to působí jako bych už měl skončit. Rád bych ale samozřejmě pokračoval. V dubnu jedu na plenér do Těrchové v Jánošíkově kraji a těším se.