Za prací redaktorů a moderátorů, kteří k nám denně promlouvají z rádia, se skrývají jejich kolegové, bez nichž by se nedalo vysílat. Co mají na starosti a proč je jejich práce tak důležitá? Dnes představujeme Michala Koláře, mistra zvuku Českého rozhlasu České Budějovice.

Do rozhlasu jsem se dostal v roce 1983 na inzerát. Hledali technika, tak jsem se přihlásil a vzali mě. Přišel jsem v jednadvaceti letech hned po vojně. Sloužil jsem u letectva v Čáslavi, dělal jsem ve skladu nebo v aranžovně.

Od mládí jsem se zajímal o techniku a elektroniku. Vystudoval jsem průmyslovku, obor výpočetní technika. Počítače byly tenkrát obrovské - přes celou velkou místnost.

Přišel jsem do rádia dělat technika a teď dělám zvukového mistra. Pracuji na vysílacím pracovišti nebo natáčím různé magazíny – Kuchařské čarování, Vltavín, Receptář je náš nebo literární pořady, četby na pokračování, povídky, verše. A to mě velmi baví. Rád vzpomínám třeba na natáčení románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy, s Rudolfem Pellarem a režisérem Jakubem Doubravou. Byla to moc hezká práce. Obyčejně čte jeden člověk, někdy se využívá i více hlasů. Četba může být i dramatizovaná nebo se natáčejí rozhlasové hry.

Zvukař musí promyslet, jak hlasy sejmout a jak to udělat, aby byl zvuk co nejdokonalejší a aby měl posluchač iluzi, že se nachází v prostředí, v jakém se děj odehrává. Nejdřív se natočí scény s herci, někdy se to povede na první pokus, někdy je verzí třeba deset. Režisér si vybere tu nejlepší, nebo kombinaci jednotlivých verzí. Pak musíme natočené slovo tzv. odmlaskat. Mikrofon je citlivější než ucho a zachytí i zvuky, kterých si normálně nevšimneme. Mlasky, hlasité nádechy nebo přeřeky je třeba odstranit.

Při čtení zpráv to tak nevadí, ale když někdo recituje verše a v posluchači vytváří určitou iluzi a atmosféru, tak to by rušilo. Když je tedy mluvené slovo natočené, doplňuje se hudbou, případně zvukovými efekty tak, aby umělecký záměr autora a režiséra byl naplněn. Máme bohatý archiv hudební a efektový, který využíváme. A co nám chybí, dá se nahradit a vyrobit. V rozhlasovém archivu máme všechno: od burácení vichru, přes déšť až po hlasy zvířat nebo výbuch granátu.

Všechno zpracováváme, upravujeme, mixujeme a stříháme na počítači. Na stole mám dva. Jeden je propojený s vysílacím pracovištěm a jsou v něm stovky písniček, pořadů, všechny možné znělky, které můžete slyšet z našeho vysílání. A v druhém počítači ty pořady a znělky vyrábíme. Právě teď dávám dohromady pořad Zdravíčko. Kolegyně Martina Toušková, má natočeny rozhovory s různými lékaři, připravila scénář, a já natočím její průvodní slovo, a pořad sestavím do podoby, v jaké se potom vysílá. Jako zvukař se starám i o to, aby nahrávka měla potřebnou technickou úroveň. Hudba by měla být o trochu slabší než mluvené slovo.

Přes den mám rozhlasové práce dost. Doma pak většinou rádio neposlouchám, a když, tak Rádio Česko, Český rozhlas 6 nebo Vltavu. Po práci rád vyrábím nábytek. Už jsem toho vyrobil spoustu. Dělal jsem k nám domů kuchyň, ložnici i knihovnu. Nábytek jsem dělal i sem do českobudějovického rozhlasového studia. Ale tenhle pult, u kterého teď sedím, není ode mne.

Také rád včelařím. Na zahradě mám tři včelstva, která nám zůstala po dědovi. Dokud děda žil, neměl čas mě to naučit, tak jsem si pak musel sehnat odborné knížky nebo mi poradil manžel kolegyně, se kterou pracuji. Baví mne jezdit na kole, mám rád knihy.

Na práci v rozhlase je nejlepší to, že člověk pořád přijímá informace – čte literaturu, poslouchá hudbu, vnímá myšlenky chytrých lidí, slyší nejnovější zprávy – a ještě je za to placený.