Koncert snů? Gábina Beňačková v nejlepších letech, říká ředitel festivalu

Pamatujete si ještě, čím Hradišťan v roce 2004 na Masarykově náměstí končil při prvním ročníku Třeboňských nocturen?
Ne, i když na ten koncert si pamatuju velmi dobře, atmosféra byla báječná. Ale abych vám řekl pravdu, byl to pro nás tak strašný stres… První ročník, měli jsme strach, jestli to zvládneme. Dnes jsme šťastní: festival má jméno, je zajetý, letos se vstupenky prodávají moc dobře a nechceme experimentovat, abychom nepokazili to, co jsme za 20 let vytvořili musím do toho zahrnout zimní koncerty.

Jak jste si hledal cestu ke klasické hudbě?
To bylo velmi komplikované. Maminka chtěla mít doma kluka, který umí hrát na hudební nástroj, a tak mě asi osm let honila na piano. A přiznám se, že to byly vyhozené peníze. Moji rodiče byli velmi chudí, a to si potom člověk uvědomí, že do mě peníze vráželi… Ale abych nelamentoval, tak se později ukázalo, že něco tam snad zůstalo. Chodím rád na koncerty…

Chodil jste na klasiku už jako kluk?
Ne. Zlom přišel kolem 45, 50 let a myslím si, že stejně jako já hledá cestu k vážné hudbě řada lidí. Teď bylo Pražské jaro, občas jdeme s mojí paní na koncert, a kdybyste udělal věkový průměr, je poměrně dost vysoký.

V Třeboni jste vyhlášený hoteliér. Co člověka z této profese dovede k tomu, že se pustí do tak nejistého podniku jménem festival?
Hotel Zlatá hvězda se otevíral v roce 1997. Před námi ho měli také dva Pražáci a to byli pánové, za které se musím jako člověk, který v této branži pracuje celý život, stydět, protože pokazili, co mohli. Hlavně pověst, zůstali spoustě lidí v Třeboni dlužni. Naše pověst byla proto zpočátku velmi špatná a já hledal cestu, jak se lidem v Třeboni přiblížit. Tak jsme začali hned v roce 1997 dělat koncerty, vystupovali Třeboňští pištci, Třeboňský symfonický orchestr, Stamicovo kvarteto nebo Baroque Jazz Quintet. A tam jsem potkal Jirku Hlaváče a vzniklo krásných 17 let spolupráce, za tu dobu jsme do Třeboně přivezli množství skvělých umělců. A mám radost, že jsme podpořili i finančně spoustu mladých začínajících.

Vytane vám na paměti nějaké jméno, které je dnes známé?
Irvin Venyš, jeden z našich nejlepších klarinetistů. Nadchla mě Veronika Böhmová: když ještě studovala, hrála nám na Tónobraní. V té subtilní mladé dívce je tolik síly a energie, že jsme ji podpořili potom daleko víc. Navíc máme exkluzivní smlouvu s Pražským jarem, že všichni ocenění jsou příští rok u nás, loni Johannes Grosso, Francouz, úžasný hobojista. Nebo neuvěřitelná ruská houslistka Marianna Vasiljeva, která má našlápnuto na dobrou kariéru.

Tahákem letošního programu je Štefan Margita. V čem je pro vás jako umělec nejzajímavější?
Po 12 letech budeme trošku komplikovaněji oslovovat jména, která by i méně informovanému publiku něco řekla. Vzpomínám si na Adama Plachetku: když jsem chodil po sponzorech, říkal jsem si, že musím mít dveře otevřené, protože Adam Plachetka je opravdu jméno. Mohu vás ubezpečit, že se mě množství lidí zeptalo: A na co hraje? … Úsměvná historie, ale pravdivá. Myslím si, že Adamu Plachetkovi jsme na jihu udělali takové PR, že o něm dnes už spousta lidí ví. To panu Margitovi dělat nemusíme. Pan Margita byl stejně jako pan Plachetka na těch největších scénách. Byl jsem teď několikrát na jeho vystoupeních a zpívá mu to pořád báječně. Já obdivuji jeho charisma. Má schopnost vystoupit na pódium, získat si lidi na svoji stranu, a to je veliké umění.

Další hvězdou, která se na festival navíc vrací, je Pavel Šporcl, tentokrát s cikánskou kapelou. Jak na vás tato jeho hudební tvář působí?

Pana Šporcla jsme měli na zahajovacím koncertu asi před šesti lety. Tehdy hrál v konírně sólo koncert a pro mě to bylo zjevení, podal opravdu neuvěřitelný výkon. A protože vystoupení s Gipsy Way je už docela známé, tak jsme rádi, že ho budeme moci přivítat. Víme, že je tady velmi, velmi známý. Na oba koncerty se úžasně těším, i když jednu věc žádný pořadatel neovlivní: počasí. Nebo umělec není úplně zdráv. A to nemluvím o věci, která se nám také stala, že umělkyně, která měla zpívat Poctu Emě Destinnové, nám večer předtím zavolala, že nepřijede.

Kdo to byl?
Christina Vasileva. Zachránil to produkční Radim Dolanský, bývalý ředitel Státní opery. Požádal Pavlu Vykopalovou, přijela a byl to krásný koncert. Ale ty nervy, to nepřeju nikomu.

Ještě u jednoho letošního jména se zastavme: houslista Josef Špaček, koncertní mistr České filharmonie. To bude také silný zážitek.
Já se přiznám, že tady jsem si udělal snad prvně koncert trošku pro sebe.

Prvně?
Nikdy jsem se nesnažil ovlivňovat dramaturgii, vyjma pátečních crossoverových koncertů, tam jsem do toho mluvívával. Tak jsem si udělal radost. Josef Špaček, to je zázrak, a s klavíristou Miroslavem Sekyrou si lidsky vyhoví, báječná dvojice velmi skromných lidí a přitom s ohromným uměním. Tak jsem rád, že přijedou a po koncertu stráví ještě chvíli u sklenky vína. Když před dvěma lety jejich koncert dozněl, zažil jsem v Třeboni naprosto nevídanou věc prvně za těch 18 let publikum kompletně vstalo. Nikdy to neudělalo, poprvé až na panu Špačkovi. Já přitom seděl nahoře, tak jsem to ani neovlivnil, že bych jim dělal klaku.

Podobně se asi těšíte na 20. ročník zimních koncertů v Třeboni. Kateřina Kněžíková, Kateřina Englichová, Ivan Klánský a jeho syn Lukáš, Václav Hudeček. Česká špička. To jste si, předpokládám, nadělil také trochu pro sebe.
Jsem moc šťastný. Dvacítka by měla rezonovat, navíc je spousta významných výročí. První koncert bude, myslím, moc hezký, sbor při katedrále sv. Víta a pocta Karlu IV. Kvarteto Apollon jsou kluci, kteří hrají vše od vážné muziky až po jazz. Jsem zvědavý a nepochybně to zase schytám od těch klasiků…

Dvacet let mi hlavně přijde v historii podobného festivalu neskutečná suma.
Mně taky. Už jsme udělali skoro 180 koncertů.

Je to pořád ještě radost?
Je to velká radost a víte kdy? Je to starost a bolest, protože vás zraňuje spousta věcí. Ale radost je tehdy, když se to vyvede, loučíme se s lidmi, podáváme si ruku a oni řeknou: bylo to moc hezké. To je radost a to člověka trošku nabíjí. Myslím si, že když už je založeno na takovou tradici, bylo by skoro škoda v ní nepokračovat, ať to budu dělat já, nebo kdokoli jiný.

Vám osobně se už pokračovat nechce?
Mně bude letos pětasedmdesát. Mám pořád dost síly, dost chuti a budu pokračovat, pokud budu vědět, že je to alespoň trošku po chuti lidem, kteří rozhodují. Ale pokud bych měl mít pocit, že dělám něco, co není vítáno… Strávím s prací na festivalu až zbytečně moc času, ale možná je to někdy vidět. Ale obávám se, že jakmile bych tam nebyl, bylo by to první zklamání pro sponzory.

Nakolik zásadní je pro festival Třeboň? Neměl jste někdy nutkání přestěhovat nocturna do jiného města?
Tisíckrát. Ale mám Třeboň rád. Nikdy dřív bych si nemyslel, že bych mohl žít jinde než v Praze. A když jsem v roce 1996 poprvé přijel do Třeboně přestal jsem tehdy chodit a jel do lázní Aurora viděl jsem ten krásný hotel, který byl zavřený. Zjistil jsem, že ho má v zástavě Pragobanka, tak jsme ho potom hodně rychle otevřeli. Má úžasného ducha, nakonec teď tam obědval pan prezident. Do Třeboně jsem se zbláznil. Mockrát jsem zvažoval dokonce jsem měl nabídky přestěhovat festival jinam, ale nikdy to nepřesáhlo moji hlavu. Nikdy.

Třeboňské pobláznění tedy pořád trvá?
Zatím pořád trvá. Ale zajímalo by mě, jestli je zastupitelstvo rádo, že tam festival je. Třeboň je taková hodně bohatá holka, podle toho se k nápadníkům chová a ucházet se o její přízeň je zatrachtile těžké a složité. Kolik programů tam vzniká: Anifilm, Okolo Třeboně, divadla, během sezony si můžete denně vybrat pomalu ze tří akcí.

Koho byste si přál na 20. ročník Třeboňských nocturen?
Možná vás překvapím, že neřeknu jména Kaufmann nebo Netrebko. Především proto, že pro nás, malý festival, by to byla cesta do pekla. Sehnal byste sponzora, který vám dá pět, deset milionů, což jsou částky, které byste na tyto lidi použil. Ale příští rok už je nedostanete… My si udržujeme náš vysoký standard.

A koho byste si přál?
Možná bych si přál přivést lidi, kteří tady už byli, něco znamenají i ve světě a jsou naši báječní reprezentanti v tomto druhu kumštu. Pořád mě napadá Adam Plachetka, ten mě oslnil. Velmi zajímavý člověk, obrovská hvězda a přitom se chová normálně, to je obdivuhodné. Nebudu mluvit o panu Špačkovi. Ale kdybyste se ptal na zpěvačky, tak bych chtěl Gábinu Beňačkovou v jejích nejlepších letech. To bych si přál, protože to je naše nedoceněná diva. Docela zajímavý bude příští rok swingový večer písní Franka Sinatry, kam pozveme Jana Smigmatora, Dashu a podobně.

Kdy jste se při festivalu nejvíc dojal?
Podpořili jsme na koncertech Báru Sedláčkovou, která maluje pusou, protože jí kvůli nemoci neuropatie ochabuje tělo. Když jsme ji tam měli poprvé, tak to mě dostalo. Nebo jsme podpořili budějovickou společnost Ovečka, která pomáhá dětem s Downovým syndromem. Tato spolupráce vznikla díky třeboňské ZUŠ a jejím kantorům patří poděkování za to, že z dětí dělají takové lidi.

Třeboňská nocturna: program