S každou další následující skladbou, jejichž příběhy zprostředkovávaly pomocí řeči těla, jakoby vtahovaly všechny přítomné do tisíc let starého tajemného světa pohádek a mýtů. „To byla pecka,“ je slyšet najednou z různých koutů sálu poté, co dozněly poslední tóny dvojnásobného hudebního nášupu, kterým se nejznámější finská kapela s metropolí rozloučila. O malý rozhovor jsme požádali kytaristu Anttoa Varilo:


Předpokládám, že jste poprvé v Českých Budějovicích…
To ano, ale v Čechách už jsme byli mockrát. Včera jsme hráli v Akropoli v Praze.


Měli jste čas na to, abyste se prošli a poznali naše město?
Bohužel ne, přijeli jsme dost pozdě. To je smutná stránka našeho života, jezdíme na mnoho míst, ale nemáme čas je poznat. Ale možná sem přijedeme na prázdniny, líbí se nám tady a jsou tu dobří hokejisti.


Co je inspirací vašim skladbám označovaným jako wordmusic?
Hledáme hlavně v tradiční finské hudbě a ve finských básních, jako je například národní epos Kalevala. Inspiruje nás taky rytmus řeči, ten je pro nás velmi důležitý.


Ve vašich textech zřejmě nepoužíváte moderní finštiinu. Jaký je to jazyk?
Je to starý finský dialekt, a proto je to také tak zajímavé. Myslím si, že moderní Finové čtou, budou tomu rozumět. Ale není to tak jednoduché jako moderní verše.