Známý český novinář a fejetonista Rudolf Křesťan (67) přijel před několika dny potěšit čtenáře do českobudějovického Knihkupectví Kanzelsberger. Po skončení autogramiády zavzpomínal na dětství a prozradil, o čem bude jeho letošní vánoční fejeton.

Jste známý svými fejetony a vyprávěnkami, ze kterých čtenář rychle vycítí, že berete život s laskavým a vtipným nadhledem. To jste se už vtipným narodil, nebo jste se veselému psaní vyučil později?
To by museli posoudit čtenáři mých dnes už šestnácti knížek. Ale kdybych si to troufl odhadnout sám, a podotýkám, že člověk nebývá svým nejlepším soudcem, tak bych řekl, že spíš jsem se už s takovým pohledem na svět narodil. I když jsem přišel na svět ve válečném čase v roce 1943. Moji báječní rodiče v tak těžkých časech asi neměli důvod k nějakému veselí a juchání, ale přesto zplodili Rudolfka.
Možná právě proto, že jsem se narodil do svízelného času, kdy se rodiče navzdory válce dokázali mít rádi a věřili v lepší časy, pokoušel jsem se i já později koukat na svět z té příjemnější stránky. A snažím se o to dodnes.

Chtěl jste být novinářem už odmala?
V městečku, kde jsem vyrůstal, což byla Stará Role v západních Čechách, se „novinář“ říkalo člověku, který roznášel noviny. Z tohoto hlediska jsem novinářem byl už ve věku třinácti let. Tehdy totiž byla naše škola požádána, aby dodala nějaké roznašeče nedělního tisku, neboť poštovní doručovatelé měli v neděli volno.
Se spolužákem Štefanikem jsme do toho šli, jak se říká dnešním jazykem. A tak jsme ve sváteční den dopoledne roznášeli noviny, protože tehdy vycházely deníky i v neděli. Mně se na té činnosti zdálo úžasné, že kromě odměny, kterou si pamatuji dodnes, což bylo pět korun a šedesát haléřů, jsem měl možnost si všechny noviny zadarmo přečíst.
Jako dneska vidím před sebou to místo, travnatou stráň nahoře nad Starou Rolí, kam jsem si zalehl a jednotlivé noviny jsem si zadarmo prolistoval a nakukoval do stránek.

Co vám z nich uvízlo v paměti?
V dětském věku jsem příliš nechápal složité úvodníky a dobové politické proklamace. Ale vždycky mě přitáhl drobný vtipný novinářský útvar, který byl tištěn ležatým písmem. Byl označený slovem FEJETON.
Snad právě proto se mi celoživotně, až do mých současných 67 let, stal tenhle žánr osudovým. Napsal jsem těch textů něco přes dva tisíce. Přesto mám pořád pocit, že s každým novým píšu zase ten úplně první. Jako fejeton, který mi byl poprvé otištěn v šestnácti letech v tehdejší Mladé frontě.

Svými knížkami děláte lidem radost. Navádíte je k zamyšlení nad zdánlivými maličkostmi, odhalujete krásy češtiny. Jaký je křesťanský pohled Rudolfa Křesťana?
Když se ptáte na křesťanský pohled, nemusí být jen náboženský. Je mi blízké nazírání neagresivní a vstřícné. Nikdy jsem neměl rád vulgaritu. Ani hrubost, která zakrývá nevědomost. Ani sprostotu, která prozrazuje nedostatek citu.
Navíc: k opravdovému křesťanství vždycky patřilo vzdělání, jak víme z časů klášterů a významných děl písemnictví. Ano, v takovém slova smyslu jsou snad mé fejetony určitým pokusem o specifické křesťanství. Ve snaze, aby čtenářům něco daly.
Nikdy jsem netoužil po oficiálních poctách, proč taky, když důležitější a významnější jsou mi ohlasy od čtenářů. Například od jedné paní ze severní Moravy, která mi nedávno napsala, že ve chvílích úzkosti před operací gama nožem jí k udržení nálady pomohla jedna z mých knížek.

Ve svých fejetonech čerpáte z množství životních příběhů a zážitků. Jak vzpomínáte na Vánoce vašeho dětství?
Hezky, ale v jednom případě taky nehezky. Jmenovitě na Štědrý den z roku 1949, kdy jsem chodil do první třídy.
S tou dobou mám spojený dramatický zážitek, který jsem později popsal ve vyprávěnce s názvem Dárek. Rodiče tehdy doma strojili stromek a já s bratrem jsem si hrál na honěnou na stole, což samozřejmě odpovídalo „rozumu“ našeho tehdejšího věku.
Smůla spočívala v tom, že jsem ze stolu spadl. Vzápětí jsem byl odvezen do nemocnice. Protože šlo o vážnou zlomeninu ruky, tak ještě téhož Štědrého večera, pro mě však nikoliv štědrého, jsem byl operován a ruka mi byla napravena do původního správného směru.
Příštího dne 25. prosince za mnou přišli rodiče do karlovarské nemocnice, kde jsem ležel. Moje pravá ruka byla zasádrována neboli zagypsována a zcela strnulá. A představte si, že mi přinesli jako vánoční dárek dětskou tahací harmoniku!

Kolik jste už napsal vánočních fejetonů?
Přesně jsem je nepočítal, ale v průběhu let jich bylo nejmíň dvacet. Jsou i ve většině mých knížek – včetně té nejnovější letošní, která se jmenuje „Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům“.
Je to už devátá sbírka, kterou doprovázejí ilustrace ženy Magdy. V knížce jsou i texty, které pravidelně každoměsíčně autorsky čtu na kulturní rozhlasové stanici Vltava. Případně ve svém občasném vysílání nedělního Dobrého jitra na vlnách Českého rozhlasu 2.
Pokud se ale týče mého úplně nejčerstvějšího vánočního fejetonu, tak ten jsem napsal pro prosincové číslo časopisu 55+. Je to periodikum mých vrstevníků, seniorů. Věnoval jsem se tématu, které se mi zdálo až neuvěřitelné, ale ověřil jsem si, že je skutečně reálné.

Prozradíte nedočkavcům, o jaké vánoční téma jde?
Dozvěděl jsem se, že ve středověku bývalo zvykem, že lidé v malých venkovských chalupách mívali vánoční stromek zavěšený u stropu špičkou dolů. Údajně kvůli úspoře místa. To mě zaujalo, takže jsem začal rozebírat všechny eventuality a výhody, které v tomhle způsobu zavěšení spočívají.
I v současnosti se v jedné z tuzemských nabídek vyskytují takové stromky – byť umělé. Lze si je objednat s upevněnou špičkou do stojanu, tedy novodobě k umístění na podlaze. Myslím, že výhodou takové obrácené pozice je, že by se pod stromeček mohlo vejít víc dárků.

Neláká vás mít takový stromek na letošní Vánoce?
Obávám se, že by to vypadalo jako opičení po moderátorovi Leoši Marešovi. Ten ho prý před třemi lety měl.
Mně úplně stačí, že jsem letos napsal o takovém vzhůrunohovém stromku zmíněnou vyprávěnku.

Rudolf Křesťan:
Rudolf Křesťan se narodil 14. 3. 1943 v Praze. Po ukončení základní školy ve Staré Roli vystudoval gymnázium v Karlových Varech a novinářskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
Od roku 1964 do roku 1992 pracoval v redakci Mladého světa, pak v Týdeníku Televize a byl jedním z moderátorů televizního pořadu Nedělní ráno. Nyní jako autor na volné noze spolupracuje hlavně s Českým rozhlasem. Dosud napsal přes dva tisíce fejetonů, které vycházejí také knižně. Vydal 16 knih, např. Kos a kosínus (kresby Vladimír Renčín) – 1969, Budeš v novinách (spolu s texty Františka Gela) –1976, Myš v 11. patře (ilustrace Vladimír Nagaj) – 1980, Slepičí krok – 1986… Jsem z toho jelen – 2008, Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům – 2010. Posledních devět sbírek fejetonů ilustrovala jeho manželka Magdalena Křesťanová, akademická malířka.
Autor žije v Praze. V encyklopedii Kdo je kdo v České republice (2005) je o něm kromě jiného uvedeno, že jeho krédem je heslo „Zbavuj se iluzí, abys nepřišel o ideály“ a že k jeho koníčkům patří krátké prózy a dlouhý spánek.