Krajina v tobě zrcadlí pět let skupiny Marien

Příští sobotu se představí na festivalu Okolo Třeboně a tři týdny poté na Folkové růži v Jindřichově Hradci, kam přiveze své debutové album Krajina v tobě. „Jihočeské festivaly mám spojené s nějakým větším sluncem,“ říká kapelník Vít Troníček.

Marien vydává konečně první desku s názvem Krajina v tobě. Co v té vaší krajině posluchači najdou?
Jde o zmapování pětileté historie party lidí, která ve svém volném čase folkově, lidově muzicíruje. Nesnažíme se dělat umění, ale jen tak písničky, které nás baví a ze kterých čiší radost a energie. To, že používáme akustické kytary a vokálové zpívání, nás asi řadí ke střednímu proudu folkové, country a trampské muziky. To se ale nevylučuje s tím, že ty písničky jsou plné názorů, postřehů, prožitků a dojmologií, tak jak to ve folku má být.

Kolik písniček jste nahráli? A přibrali jste nějaké hosty?
Bude tam 14 písniček. Ve studiu jsme se neubránili trošku zdobení, aby ta hodinka hudby nebyla na jedno brdo.

Čím jste zdobili?
Asi v pěti písničkách máme rytmiku od Davida Landštofa. A někde nám s baskytarou a klávesami trošku pomohl fenomenální baskytarista Žalmanova spolu Petr Novotný.

Prý jste se vyřádili v divácky oblíbené písni Kluk z Pardubic.
Hodně se blblo. Ta píseň na desku původně ani jít neměla, protože je to živelná záležitost, která se objevuje na koncertech. Je to oslava města Pardubic, milostná píseň jedné Pražandě, ve které jí vysvětlujeme, co je u nás hezkého. Sami jsme nečekali, že bude mít takovou odezvu, že se chytne v rádiích na základě záznamu z mobilního telefonu, který někdo kdesi pořídil na ulici.

Písně jste vybírali netradičně – nechali jste hlasovat fanoušky. Kolik hlasů se vám sešlo?
Kdybychom dali čistě na hlasování diváků, tak bychom točili rovnou dvě desky a tahounské písně by nám nechyběly ani na jednu z nich. Nečekali jsme, že je mezi lidmi takový hlad, sešlo se asi 150 hlasů, což je docela úspěch. Ale je tam všechno z toho pětiletého období, jak od začátků, tak po novinky.

Předpokládám, že na hity Hradby, Memento mori nebo Christiana jste nezapomněli.
Tyhle všechny tam budou, i Memento mori, které vedlo půl roku televizní hitparádu Top Na moll.

Vy jste tak trochu i kapela jihočeská. Připomeňte díky komu.
Kytarista a zpěvák Míša Paták je z Jindřichova Hradce a studuje u nás ekonomii a chemii. Nevím, proč si oblíbil pardubické školy, ale pochopili jsme, že se mu spíš líbí pardubická děvčata.

Je Michal velký patriot?
Je. Když hrajeme na jihu, tak je to znát, sejde se početná rodina, babičky, dědečkové, strýčkové, tetičky, Michal se slušně obleče a celý září jak koblížek.

Slyšel jsem, že jste díky němu poznali i jindřichohradeckou hvězdárnu.
Ano, on je zástupce šéfa, takže jsme tam třeba přespali nebo nás na hvězdárnu vzal po hraní. Sami jsme netušili, jak vzdělaného člověka v kapele máme.

Příští sobotu Okolo Třeboně, pak Folková růže. Jsou to pro vás jen dva termíny z letních štací, nebo máte i díky Michalovi ke kraji bližší vztah?
Nevím, čím to je, ale já mám ty jihočeské festivaly, ještě z dob Poupat, spojené s nějakým větším sluncem než v jiných koutech České republiky.

Jakou písničku jste naposledy dopsal?
To je taková sranda. Všichni publicisté nám říkají, že jsme kotlíkáři, tak jsem napsal píseň Kotlíky lásky. Jestli to znamená hrát príma písničky príma lidem, tak v tom případě jsme hrdí kotlíkáři.

Mimochodem, vy jste jednomu kritikovi sliboval, že mu narazíte kotlík na hlavu. Udělal jste to?
Ne, ale už se na to hrozně těším. (smích)

Letní sezonu absolvujete s náhradní zpěvačkou Mirkou Rosendorfovou, protože s tou kmenovou vy čekáte dítě. Projevují se už hudební vlohy?
Zdenička, naše zpěvačka a moje žena, musela přestat právě proto, že vždy, když zpívala vypjaté polohy, tak ji naše drahá očekávaná potomkyně nakopla a Zdena nám na mikrofon škytala tak, že už se to nedalo udržet. Navíc ani cestování není jednoduché. Jsme moc rádi, že Mirka, manželka našeho foukačkáře, má ty nejtěžší mateřské povinnosti za sebou a může s námi vyjet. Máme prostě šikovné manželky.

Máte pro potomkyni jméno?
Máme. Jana, po mé mamince.

Vaše stěžejní píseň se jmenuje Nechce se mi domů. Daří se vám podle ní žít a občas zastavit čas?
Nedaří. Ono se to asi nemůže dařit nikomu. Dnes člověk pořád spěchá, honí se za hypotékou, splátkami a nezbývá čas na to plnit si sny. Ta písnička je docela osobní zpověď a nečekal jsem, s jakou odezvou se setká. Pokud přinutí pár lidí se zamyslet, tak jsem moc rád, ale sám mám veliký problém se podle ní řídit. Ale mým splněným snem je muzika. Navíc mám vlastní divadlo, které je půl roku dopředu vyprodané, kapelu, která funguje lidsky, čekáme mimčo… Nevím, na co budu mít chuť za pár let, ale teď momentálně jsem asi ten nejšťastnější chlap pod sluncem.