Premiéra dramatizace Havlíčkova románu Petrolejové lampy, jehož děj se odehrává na přelomu předminulého a minulého století, ukázala činoherní soubor Jihočeského divadla jako sebevědomé, kompaktní a mnoha vynikajícími individualitami obdařené těleso. Snad tomu pomohla i některá ocenění z poslední doby za hry Vajgl a Očištění.

Prostor maloměsta, kde se kupecký a selský stav ještě bezprostředně setkávají, je v režii Michala Langa obýván nejen stárnoucí svobodomyslnou pannou Štěpkou Kiliánovou a jejím nastávajícím, bratrancem Pavlem Malinou, ale i mnoha jinými postavami s jejich vlastními osudy. Tím se stala divadelní adaptace Martina Velíška a Ivana Rajmonta poměrně věrným převodem Havlíčkova románu na činoherní jeviště.

Jaroslav Havlíček usiloval o dobový román a Lang dokázal dovést soubor právě k takové ucelené dobové výpovědi, kde jde o mnohem víc než o touhu po dítěti, syfilidu nebo osudy jedné selské rodiny. Je to autorovo 'slovo o této době', tedy o nadějích a očekáváních lidí jednoho malého městečka na prahu nové éry. Jako každý člověk, vstupuje i Štěpka do proudu dění a po počátečních pokusech jej řídit, změnit jeho směr, spokojí se nakonec s aktivním sice, ale přece jen splynutím s ním.

Michal Lang dokázal překonat všechny své dosavadní práce pro jihočeskou činohru a z herců v průběhu zkoušek doslova vymačkal výsledek, který snese nejpřísnější měřítka. Pokud bychom se chtěli zabývat jednotlivci, pak oba hlavní protagonisté, Lenka Krčková a Ondřej Veselý, odvedli poctivý, vynikající výkon, stejně jako jejich kolegové. Přestože Štěpčin osud a její postava vskutku provází diváka celým dějem, dokázala si Krčková s interpretací své postavy pohrát s grácií zralé herečky. Přitom její roli není možné označit vysloveně za hlavní. Osudy její postavy sledujeme paralelně nejen s osudy syfilitického Pavla Maliny, ale také s osudy lékaře-sirotka Aloise (Drápela), stavitele – starého Kiliána (Dvořák), a nakonec i ve hře nevystupujícího, leč zmiňovaného sedláka Vejrycha, který se ožení s čerticí.

Předznamenání v podobě svérázné divadelní anotace či prologu, který hned v úvodu podchytí klíčové scény, jako by dávalo tušit, že děj hry je možné vnímat v kontextu dramaturgicky velmi dobře promyšleného plánu letošní sezony, v němž dobová dramata hrají ústřední roli. Po jevišti se opět line sladký hlas ďáblův, hlas zla, které stojí člověku v jeho cestě za štěstím a až příliš často na sebe bere lidskou podobu. Bezmála tříhodinová hra nenabízí divákovi mnoho prostoru na nudu a klábosení se sousedy, podle prvních ohlasů z řad diváků zaujala jak ty náročné, kteří sledují repertoár divadla někdy i desítky let, tak i ty 'náhodné kolemjdoucí', které se dramaturgové snaží oslovit novými tématy.

Budějovická činohra tak nabídla představení zařaditelné do hlavního proudu, kde náznak experimentu ve výše zmíněném předznamenání působí velmi kompaktně a kde úspěch je výsledkem práce skutečně každého z herců i dalších 'lidí od divadla'. Přiznávám, že tak dobré jsem to opravdu nečekal.

Hodnocení Deníku: 90%

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik