Krčková: Štěpce rozumím, jsem silná ženská

Ještě pár vteřin předtím, než jsme si podali ruce a sedli do kavárny, komusi ve chvatu telefonovala. Pět dní před Štědrým dnem, kdy rozhovor vznikal, měla k adventnímu zklidnění daleko, i kvůli tomu, že denně zkoušela nové představení. Lenka Krčková, která letos ze všech hereček Jihočeského divadla nadchla asi nejvíc díky roli Štěpky v Petrolejových lampách, se ale vánoční tradice snaží ctít. „Adventní věnce i dárky si vyrábím sama: dělala jsem náramky, náhrdelníky i knížky, malovala jsem na hedvábí,” říká v rozhovoru osmatřicetiletá herečka.

Jihočeské publikum jste letos uhranula Štěpkou v Petrolejových lampách. Když jste zjistila, že ji budete hrát, byl to pro vás dárek, nebo jste měla roli spojenou i s velkou obavou?
Obavu jsem neměla, ale bylo to pro mě obrovské překvapení a velký dárek. Když jsem se rok předtím dozvěděla, že bude hra nasazena, hrozně jsem po tom toužila a myslím, že jsem nebyla sama. Každý čekal, kdo roli dostane. Já jsem se to dozvěděla od dramaturgyně a šéfa činohry.

Jaká byla vaše první reakce?
No vau, no! Obrovská, obrovská radost. Samozřejmě jsem se bála, že se bude srovnávat s filmem. Ale já sama v sobě, co se týká osobnostního vývoje a životních zkušeností, jsem už dlouhodobě prahla po něčem takovém: emoce, silné prožitky, životní příběh. Ve svém věku jsem cítila, že už jsem takhle nastartovaná, ale dosud jsem šla v rolích cestou komedií, kde mám part jasně daný. Chtěla jsem nějakou protiváhu, směřovala jsem k tomu vnitřně, takže se to i časově velmi dobře potkalo.

Přes co jste ke Štěpce hledala cestu?
Četla jsem samozřejmě knížku, bez toho by to ani nešlo. Film jsem viděla kdysi a řekla jsem si, že ho znovu vidět nechci, člověk by srovnával. Já té postavě hodně rozumím. V tom, jak je prdlá, excentrická, jak se vymyká. Také jsem měla chuť a tendence bořit konvence. Můžu o sobě říct, že jsem silná ženská, i jsem se dostala do situace, kdy jsem byla sama s dítětem. A druhá hodně pozitivní věc pro mě bylo setkání s režisérem Michalem Langem. Známe se dlouho, studoval DAMU dva roky nade mnou, ale pracovně jsem se s ním nikdy pořádně nesetkala. Bylo to moc příjemné, hodně dbal na hereckou práci, herecké myšlení, na řemeslo. Rozuměla jsem si s ním i vnitřně.

Byla jste před premiérou nervozní?
Kupodivu se mi podařilo dostat do sebe klid, neměla jsem nervy, ani z toho, že na mně visí takhle obrovský úkol. Kdybych měla rvavou tendenci, že za každou cenu musím a ukážu lidem, že na to mám, bylo by to špatně.

Dárkem jsou pak určitě reakce diváků, včetně toho, že premiéru v jedné chvíli přerušil potlesk, kdy vám málem vyhrkly slzy. Čekala jste takový ohlas?
Nečekala. Měla jsem pocit, že je to dobré, což se stane málokdy. Ale nejsem tolik zvyklá na potlesk a takové ohodnocení, takže si zvykám stát, jenom poslouchat potlesk a ukonit se. Mám spíš tendenci ke skromnosti: jé, děkuju, ale já už tedy radši půjdu… Učím se to, herec by měl umět přijmout ohodnocení práce. Za tři hodiny se na lidi napojíte, oni na vás a v potlesku si něco vzájemně říkáte.

Která z reakcí vás opravdu dojala?
Spousta lidí za mnou chodila s gratulacemi, osobnosti, rodiče, přátelé. Na druhou reprízu jsem měla pozvané kamarády, s nimiž jsem se potkala přes moji dceru. Nikdy v životě nechodili do divadla, tak jsem je začala brát na komedie jako Muž sedmi sester. A pak jsem je pozvala na Petrolejové lampy a říkala jsem si: to bude průser, vážná věc, tři hodiny… A tihle lidé, nepolíbení divadlem, na mě druhý den čekali s kytkou, byli dojatí a měli slzy v očích. Pro mě to byl mnohem větší dárek, než kdyby mi popřál nějaký kritik nebo šéf činohry. Takové dárky vás dojmou.

Štěpka pro vás byla možná největší rolí od Marjánky v Prezidentkách…
Jo, asi jo. Co se týká tématu, tak určitě. Důležitý pro mě byl třeba Višňový sad, i když Varja tam nemá takový prostor. Hrála jsem velké role, třeba Mladou kněžnu v Lucerně, ale to mi, bohužel, moc neříká. Asi máte pravdu.

Povídáme si v čase adventním. Máte jako herečka v době, kdy naplno zkoušíte novou hru, vůbec čas na nějaké usebrání?
Moc nemám. Strašně ráda bych a doufám, že to nastane zpětně. Poslední týden jsem denně hrála a to už vám času moc nezbyde, ani na dítě, ani na advent. Měla jsem volné jenom neděle, kdy člověk buď hodil nohy nahoru, nebo musel žehlit. Ale teď jsme si dopřáli výlet do Vídně, kdy jsme se podívali na adventní trhy, to bylo moc příjemné. Člověk se díval dětskýma očima, protože mám dítě, kterému bude v dubnu šest. Najednou jinak vnímáte světýlka, rozsvícené stromy, cukroví, koledy…

A ochutnala jste tamní punč?
Ochutnala!

A jak dopadl ve srovnání s budějovickým?
Budějovický vyhrál, i když ve Vídni měl asi víc alkoholu.

Jak jste na tom vlastně s typickými vánočními zvyky?
Snažím se je ctít. Adventní věnec si vyrábím sama, teď budeme zdobit byt, do Štědrého dne si chceme udělat atmosféru, zpíváme si doma koledy… Půjdeme také na vánoční koncert, Jarda Krček, můj strýc, tady má 26. prosince vystoupení s Musicou Bohemicou. Máma žije Váncemi, peče asi 25 kilo cukroví, takže má už Vánoc asi plné zuby.

Advent je také dobou různých firemních večírků. Jak vypadá takový mejdan v divadle?
Víte, že letos ani nebyl? Ale většinou se spojí s předvánoční premiérou. V zasedačce je krb, udělá se ohýnek, přinese cukroví a oslavuje se.

A do rána se pokračuje v klubu.
Jo (smích). Prostě se trošku uvolnit z pracovního procesu.

Na které Vánoce ráda vzpomínáte?
Pro mě jsou nejkrásnější ty, kdy jsme všichni pohromadě. Ale krásné byly ty, když bylo Andulce tři čtvrtě roku a vypravili jsme se za mou sestrou do Německa. Jeli jsme vlakem s vánočním dárkem, což byl pes, kterého jsme vzali z útulku a darovali jsme ho dětem mojí sestry. Absolvoval s námi celou cestu do severního Německa a tam jsme si udělali Vánoce. Jezdili jsme s kočárkem po zasněžených pláních a jak člověk odjel tady z toho spěchu, bylo to krásné. Dítě hraje velkou roli, Vánoce pak mají kouzlo. Dcera ještě věří na ježíška, povídáme si o andělích, světýlka, stromeček zdobíte, aby měla radost…

To byly ty hezké Vánoce. Ale na ty, kdy vám vzplál adventní věnec, asi moc ráda nevzpomínáte.
(smích). To bylo zvláštní. Byla jsem v pokoji, měla jsem zapálený adventní věnec, byla jsem strašně unavená a říkala jsem si: půjdu si lehnout. Věnec stál na modlitebním stolku, kolem dokola knihovna a knížky. Říkala jsem si: co kdyby věnec vzplál? No, je tady kočka, tak když ucítí dým,bude mňoukat, já vstanu a uhasím ho. Lehla jsem si, za chvíli zamňoukala kočka, otevřela jsem dveře, zjistila jsem, že je tam dým a hasila jsem věnec… (smích). Něco mi prostě říkalo, že k tomu dojde. Zvláštní bylo, že hořel opravdu jenom věnec, kužel plamene, ale ničeho v okolí se oheň nedotkl.

Už jsme mluvili o vánočních tradicích. Máte nějakou, na kterou se opravdu těšíte?
Těším se na zdobení stromku. Krájím a suším pomeranče, které pak věšíme. Děláme lidový stromeček, máme slaměné ozdoby, mašličky, perníčky, i když ty letos možná nestihneme. Ráda dělám adventní věnec, kdy se člověk zklidní. A pak mám ráda den po Štědrém dnu (smích).

Vy už jste s tím psem nakousla téma dárků. Jste typ, který se při jejich nákupu stresuje?
Já už jsem si odvykla stresovat se, jen mě štvě, že některé věci nestíhám. Hodně jsem vždy vánoční dárky vyráběla, to mám ráda. Když jsem byla malá, tak jsem drhala, dokonce jsem si udrhala boty, které jsem si nechala podrazit a potom jsem je nosila. Dávala jsem třeba fotoalbum, protože moc ráda fotím, fotila jsem na zrcadlovku. Vyráběla jsem náramky, náhrdelníky i knížky. Malovala jsem taky na hedvábí, dělala jsem polštářky, sestra, když si zařizovala byt, ode mě dostala celou soupravu. A od určité jsem začala dávat zážitkové dárky, takže třeba můj tatínek dostával pravidelně lístky na přenosy Metropolitní opery. Má to smysl, nevystaví si jen hrneček na poličku.

A naopak, který dárek vám udělal velkou radost?
Když jsme dostaly malé chundelaté kotě v proutěném košíku, skákaly jsme se sestrou snad dva metry vysoko radostí… Jan Skácel má hezkou malou recenzi o Vánocích, kde píše, že si vždy přál malou harfu, která by spala, to je moc milé. Píše o tom, že Vánoce mu zevšedněly ve chvíli, kdy dostával ponožky, čepice a kalhoty, že s tím kouzlo dětství pominulo. A končí větou: darujte mi harfu, takovou, která by spala. Jde o radost z drobných věcí. Ale třeba nový foťák mi udělal velkou radost (smích).

A našla byste ráda pod stromečkem petrolejovou lampu?
Já bych ji ráda dostala od nějakého diváka, to by mi udělalo radost. Kamarád se byl po lampách podívat v Praze, chtěl mi ji přinést jako zlomvazku. Říkal: hele, promiň, já jsem nenašel žádnou petrolejovou lampu, tak mi dal baterku (smích).