Za tu dobu lehce zvládla role Varii z Višňového sadu, Konstance Bonacieux ze Tří mušketýrů, Mariánky z Prezidentek, Barunky v Babičce nebo komorné Smeraldiny ve Sluhovi dvou pánů na scéně Jihočeského divadla, nejen roli Pavlínky v románu Bereme, co je – čteném v rozhlase, také roli pedagoga v literárně dramatickém oboru ZUŠ Piaristická a nyní se pere s rolí režiséra ve svém vlastním malém studentském „divadélku“. Její předposlední roli mámy malé Aničky přerušila nedávno výzva obsazení jedné z hlavních postav Beatrice v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic.

Pomineme-li náročný text této inscenace, seznamovala jste se s Beatricí dlouho?
Když jsem si ji přečetla poprvé, přišlo mi, že je to role, které rozumím, byla mi blízká. Měla jsem sice trochu jinou představu, než pan Menzel. Myslela jsem, že je víc ironická a ostřejší, ale on chtěl, abychom byli lehouncí, aby to byla jen hra. A já v ní víc viděla dračici… Začali jsme zkoušet a hledali tu postavu přes text. Četli jsme čtrnáct dní v kuse a režisér nás péroval – slovíčko za slovíčkem. Takže jsem ji nehledala v nějaké typologii, jak jsem zvyklá, ale přes slovo a jednání slovem. On nás směřoval celou dobu, kam chtěl, a tam nás také dostal.
Nejprve jsme rozkrývali text. Je to jako u libreta, na něj je napojena muzika, chvíli pomalá, chvíli rychlá nebo melancholická… On nám skládal nějakou hudbu a my se museli naučit ji vnímat přes slovo. Vytvořili jsme tedy kostru, a teprve pak do ní vkládali postavy.

Hra je postavená na slovu, takže musí mít spád… Se svižným tempem řeči vy ale problémy nemáte…?
To ne, dokonce mi pan Menzel občas říkal, že moc melu. Já totiž když chytím motor, jedu a nic kolem nevnímám a sama sebe nestíhám. Pak si ale musím uvědomit, že divák to slyší poprvé a nejde to, aby se tam objevila pouze nějaká dělová koule, která proběhne a zmizí.
Při studování textu jsme všichni byli hodně pracovití, uměli jsme ho brzy a naše nápovědka byla smutná, že nebude mít co dělat. Byla pak spíš poradcem…Už odmala jsem dělala recitaci a procházela všechny Wolkerovy Prostějovy, což mi třeba v této roli hodně pomohlo. Je ale fakt, že jsem se trochu bála, protože to byla po tříleté pauze velká role.

Při jedné ze zkoušek bylo znát, že režisér Menzel má představu většího pohybu na jevišti…
V jednu chvíli se stalo, že jak jsme šli přes slovo, tak postavy jakoby nežily. Vzhledem k velkému prostoru, potřebuje i tato hra pohyb.V pohybu postav nás pan Menzel nutil, abychom se chovali vznešeně, uměli dobře chodit, narovnat se, být ladní, kultivovaní . To bylo to nejtěžší – pohrávat si se slovy, ačkoli je za tím těžká propocená práce. K té lehkosti jsme ale museli nějak dojít, vrátit se k ní – byť bychom ji tam už na začátku cítili.

Jak vnímáte po premiéře takzvané osvobození se v postavě?
U každé hry k tomu dochází jinak a jindy. Někdy třeba už před generálkou, několikrát se mi stalo, že mi to přeskočilo už třeba při premiéře.. Lidé se dvakrát zasmáli a ono se to rozžilo svým vlastním životem. A zase ve hrách, kde jsem sama sebe nechala svázat, se to nestalo nikdy. Nejzajímavější jsou ty role, které mi přinášejí něco nového a objevím třeba nějakou jinou lidskou rovinu, kterou jsem předtím jen tušila.
Umožňuje vám to hádavá Beatrice?
Tu já znám. Je hašteřivá, hádavá, veselá, vše zlehčuje, ale není povrchní. Už při zkouškách jsme s panem Hilským mluvili o tom, že ta hašteřivá jakoby povrchní veselá válka Beatrice a Benedika vychází z jejich společné minulosti. Takže myslím, že v ní určitá ženská trpkost je.
Já bych si do budoucna potřebovala sáhnout někam na dno a nějakého ďábla ze sebe vylovit.

Váš hlas znají také lidé, kteří poslouchají rozhlasové divadelní hry. Předloni jste byla podruhé oceněna Cenou Českého rozhlasu. Co vás baví na rozhlasovém herectví?
S českobudějovickým rozhlasem spolupracuji dlouho. Mám tam kořeny, protože tam pracoval už dědeček, který psal nedělní pohádky pro děti. Rozhlas mám ráda, je to zase jiný druh herectví. Nefunguje bezprostřední reakce, je to intimnější, civilnější, ale stejně musím cílit na diváka, i když ho tam necítím. Je spořivější, a přesto má být naplněno emocemi, nesmí tam z toho vyčuhovat velká scéna, což je docela těžké.
Obzvlášť u rozhlasových her, kde bývá slyšet pregnantní herecká dikce, takže se to musí trochu utlumit…Ale zase ne na úkor slova a prožitku. Je těžké nezanést do rozhlasové hry jeviště, na kterém je člověk třeba denně.

Vládnete velmi silným hlasem. Je vypracovaný, nebo spíš darem „od Boha“?
Je vydřený. Dělala jsem už jako dítě sólovou recitaci. Pomáhala mi ho formovat maminka. Ale stále jsem měla velký problém se slyšitelností. Pak mi pomohla paní Matějová z pražského rozhlasu, která si sedla na zápraží na chalupě v Novohradských horách, nechala mě dojít k telegrafnímu sloupu vzdálenému tak pětadvacet metrů, odkud jsem pak musela rezonovat. Tam jsem dostala velkou rozhlasáckou školu a ten hlas se víc otevřel. A dneska na otáčku na Krumlově se herec musí naučit používat hlas tak, aby si ho nezničil.

Jaké role si chcete dál prožívat, nebo jaké divadlo by vás do budoucna zajímalo?
Každou postavu vnímám jinak přes hlas a přes pohyb. S novou postavou se dostanu do jiného světa a otevřu si tak nový prostor. Jsem člověk hledající a chtěla bych dospět k nějaké dokonalosti, což je šílené, protože jsem náročná – a to i na své okolí. Ale nemyslím, že v budoucnu zůstanu u kamenného divadla.
Mám ráda divadlo, které je spojeno se zpěvem a pohybem, tancem a je tvořivější. Je pravdou, že v kamenném divadle herec přímo objevuje postavy do hloubky, ale zajímala by mě i nějaká alternativní podoba – prostě všehochuť.