Trochu zmateně se tvářili dva kluci, kteří v pátek po poledni náhodně prošli bufetem Gymnázia Pierra de Coubertina. Mohlo se jim zdát, že v suterénu prestižní táborské školy právě vrcholí finále jakési cukrářské soutěže. Asi 20 studentek, jeden student a pár dospělých kolem stolu s bílým dortem. Zdání však v tomto případě opravdu klamalo: výtvarný zákusek přivezl do města, k němuž má velmi osobní vztah, Dominik Lang, jeden z letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

„Už jste obědvali? My vám nabídneme zákusek, sem vám položím talířky,” vítal studenty kurátor Ondřej Horák, zatímco přes prosklené dveře bylo vidět, jak v tělocvičně bojuje pár dívek o míč.

Při akci 5 finalistů, 5 měsíců, 5 měst měl Lang toto zadání: představit se mimo Prahu a v jakémkoli negalerijním prostoru. „Jako první řekl, že to bude cukrárna, protože má rád sladké, což je na něm vidět. Kurátor mu dal nakonec úkol vyrobit umělecké dílo v podobě dortu,” popsala Lenka Lindaurová, předsedkyně správní radySpolečnosti Jindřicha Chalupeckého.

Tak vznikl model galerijní stěny, který včera Lang studentům nakrájel a rozdal. Předtím i potom se ovšem mluvilo o umění. Sám autor vtipkoval, že dort má pouze hodnotu surovin. „Pro mě je to hlavně záminka pro setkání, a to, že jsme o umění mluvili s plnou pusou, je fajn. Je to odlehčené. Věděl jsem, že něčím takovým bych to rád ozvláštnil: o umění, moučníku a o škole jinak,” líčil Lang.

Nadchl v Benátkách

Jedenatřicetiletý tvůrce, který vystudoval sochařství, vyprávěl studentům mj. o díle, s nímž letos nadchl při Bienále současného umění v Benátkách. Má název Spící město a Lang v něm přepracoval sochy svého otce Jiřího, mnohdy do nich i radikálně řezal. „Vyrůstal jsem vedle ateliéru, který byl takovým spícím městem,” vysvětloval v bufetu.

Tábor zvolil zcela záměrně. Jde totiž o místo, o němž se v jeho rodině vždy mluvilo jako o domově, ačkoli už třetí generaci žijí v Praze. Odmalička slýchával o jihočeském dědečkovi a dalších příbuzných. „Rád se sem aspoň v myšlenkách vracím, i když jsem tady nikdy dlouhodobě nežil. A tradiční součást návštěvy Tábora jsou Klokoty, kde máme rodinnou hrobku,” přiblížil Lang svůj vztah k městu.

Když začal dort vyrábět, došlo mu, že lépe než v cukrárně vynikne v gymnaziálním bufíku. Školní prostředí ho zajímá, rád se pohybuje mezi mladšími lidmi – inspirují ho. A stejný pocit měli i studenti, když hodinové hodování skončilo. Kateřině Husákové ze 4.B se líbila forma setkání v bufetu. „Zaujalo mě, co vystavoval v Benátkách, já si to i najdu. A dort byl dobrý,” usmívala se 18letá dívka. Stejně staré Dominice Šimákové z 5.A sice moučník nechutnal, ale Langa poslouchala se zájmem. „Nejvíc mě oslovilo, že i obyčejní studenti mají možnost dostat se na uměleckou školu,” komentovala své dojmy.

Jakkoli je dort extrémní podobou umění, zaujal. Snědlo se ho ovšem málo, takřka dvě třetiny zbyly. „Vemte si ubrousky a odneste domů,” lákal Horák, ale marně. Lang a spol. si ale snad přece jen poradili: říkali cosi o bezdomovcích v parku…