Vlétla mi do uší už pár dní před časem svátečním, když ji na besídce jedné školky neuměle, ale nadšeně pělo asi dvacet dětí. Na rozdíl od samohrajkových koled, které člověka atakovaly ve všech hyper- i minimarketech, jsem v té chvíli měl pocit, že se těch čtyřicet malých očí opravdu těší na onu slavnou noc a že jejich zpívání je naprosto upřímné.

To byl ale jen začátek. Mezi těmi dětmi totiž seděla i dcera a text koledy, která se má zpívat zvolna, jak nabádá Jan Seidel, jenž v roce 1943 sestavil bichli s názvem Zpěvy betlémské, si přinesla domů. Od toho večera slova o tom, že „boží láska zpod zlaté řasy k nám vyzírá”, zněla naším bytem denně. Na Štedrý den se zpívala několikrát, s kytarou i bez ní, ráno i po večeři. To abychom přivolali ježíška, aby k nám trefil a nějaké ty podarůnky pod stromečkem nechal, což nebylo vůbec jisté: synek i dcerka přiznávali, že trošku zlobili (no, trošku, synek se 23. prosince válel vzteky po zemi mnohem víc než trošku), jenže se nechtěli jaksi smířit s tím, že se jejich chování může odrazit v počtu krabiček pod smrčkem.

Písní, které jsem si pobrukoval v době vánoční, bylo samozřejmě mnohem víc. Děti zaujmou hlavně songy rytmické, takže jsme kolíbali ježíška panáčka, v G dur halekali Pochválen buď Ježíš Kristus a několikrát hajdomovali a tidlidomovali. Abych si nad vším tím vánočnem udržel alespoň drobný nadhled, sáhl jsem po osvědčené Jablkoni a ironicky si broukal, jak si všechna ta hovada boží prohlížejí zboží. A aby si děti vytvořily vztah k pořekadlu, že starý desky jsou hezký, pouštěl jsem z elpíček po tátovi Rybovku i Musicu Bohemicu.

Jenže v neděli nás navštívil kamarád vědec se svou americkou přítulkyní a před půlnocí jsme stejně skončili u toho, co anjel vyprávěl. Že mám tu tichou a přesvatou noc pod kůží, mi definitivně došlo včera, když jsem čekal v restauraci na dceru před WC: zkuste hádat, co jsem si začal broukat. Jalo mě to v blahý klid.

vaclav.koblenc@denik.cz