Žil byl kdysi jeden významný německý filozof, sociolog a muzikolog jménem Theodor Adorno. Tento intelektuální gigant první poloviny dvacátého století proslul kromě jiného promyšlenou a nelítostnou kritikou populární hudby a kultury. Ne všechny Adornovy odsudky byly vůči Berlinům, Gershwinům, Sinatrům a dalším protagonistům tehdejší populární hudby spravedlivé. Mnohé postřehy zapřisáhlého milovníka vážno-hudební avantgardy a nebojácného kritika kulturního všehomíra však platí stále.

Rysem, který Adorno na populární hudbě nade vše nesnášel, byla beznázorovost a nezájem o problémy lidí. Kdo by se divil? Zatímco v Evropě zuřila druhá světová válka, vymydlení američtí zpěváci zpívali o tom „co kluci s holkama a holky s klukama". Citlivého člověka to muselo štvát.

V 60. letech se ale vše jevilo jinak. O válce ve Vietnamu zpíval každý druhý americký písničkář a zdálo se, že mladí obhájci populární hudby mají tentokrát věhlasného filozofa, blížícího se ke konci své životní pouti, v hrsti. „Tak se podívejte, jak dokáže být populární hudba politická!" spílali mu. Adorno však trval na svém: „Nenechte se zmást, protestní charakter těchto písní je pouhý marketing, jejich kritika společnosti není ničím jiným než módou."

Bezpochyby kontroverzní argument, který se však často ukazuje jako docela rozumný. Co měl Adorno na mysli, člověka napadne při poslechu šlágru současného éteru Pánu Bohu do oken od domácí folkové hvězdičky 
a čerstvého držitele Českého slavíka Tomáše Kluse. Text postrádající jakoukoliv poetiku, jakýkoliv fór, svojí zabedněností, hloupostí a marnou snahou o vtip připomíná trapné reptalství diskusních stok českých informačních internetových serverů. Autor přitom není hloupý. Ba právě naopak. Je velmi moudrý, když tvrdí, že Krylovi a Nohavicovi nesahá ani po kotníky.

Ptejme se tedy, za co Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid, když na něho snášíš akustický smog v podobě pochybných protest songů Tomáše Kluse.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog