U autobusu stojí hlouček lidí v nepřehlédnutelných pestrobarevných krojích, opodál si právě objednává pivo muž s dudami přes rameno, ulicí proudí davy zvědavců a hledání místa k parkování se stává nadlidským úkolem. Zvláštní a velmi živá atmosféra panuje v sobotu ve Strakonicích. Město již třetí den patří Mezinárodnímu dudáckému festivalu.

Z nádvoří hradu zní typická lidová hudba. Ke vchodu neustále proudí diváci, po cestě se ještě  jídlem a pitím posilňuje skupinka lidí v krojích. Jsou to členové Blaťáckého souboru ze Ševětína, kteří se chystají na vystoupení. „Připravili jsme si takový zkrácený průřez našich pásem a nazvali ho U muziky. Předvedeme vyloženě veselé tance a písně
z Blat," říká Martin Švihel.

Blaťácký soubor sice nevystupuje ve Strakonicích poprvé, ale míří sem po několikaleté pauze. Zdejší festival má podle Švihela úroveň, a proto se do něj ševětínští chtěli zapojit. I když s vystupováním mají bohaté zkušenosti, kvůli akci zkoušeli čtyři týdny.

Tanečníci i muzikanti nosí pravé blaťácké kroje, navíc ručně vyšívané. „Dělá to jedna naše členka, veškeré součásti kroje jsou ručně vyzdobené.  Každý z nás má trochu jinou výšivku, ale drží se tradičních vzorů, ornamentů a barev," vysvětluje Jitka Lidralová. Svobodné ženy zároveň nosí čelenky, vdané čepec se zrcátky. Ta symbolizují blata a rybníky. Někdy se také na výzdobu používají rybí šupiny.

V kroji se Jitka Lidralová podle svých slov cítí krásně a důstojně, na všední život je však tento oděv velice nepraktický. „Musíme pořád dávat pozor, abychom ho nezničili a šněrovačka nás skutečně šněruje, spodničky táhnou k zemi," vysvětluje. Náročné je navíc oblékání. Obvykle zabere půl hodiny a musí při něm pomáhat další člověk, který uváže a zkontroluje rukávy, mašličky a další ozdoby.

Na pódiu na nádvoří strakonického hradu se folklorní soubory střídají již dopoledne. Přihlíží tomu nejen mnoho diváků v běžném oblečení, ale i nespočet lidí v krojích. Dvě dívky si právě zaplétají copy, s dudami položenými přes nohu sleduje vystoupení sedmadvacetiletý Martin Rusek. „Asi jedenáct let jsem členem místního Prácheňského souboru písní a tanců. Přilákala mě tam možnost pokračovat v hraní na dudy po základní umělecké škole," říká.

K netypickému nástroji jej přitom přivedl samotný Mezinárodní dudácký festival. „Když jsem je tu viděl jako malý, zapůsobilo to na mě a bylo jasno. Začal jsem hrát asi v osmi letech a ten nástroj má pro mě velké kouzlo. Housle nebo basy jsou sice hezké, ale dudy jsou dudy," komentuje.

V současné době hraje Martin Rusek dvakrát týdně se souborem, pak cvičí ještě doma. Nástroj je podle něj spojen s lidovými písněmi, ale může se i experimentovat. „Jde na to zahrát třeba Beethoven a podobně. Akorát jsme omezeni devíti tóny a jednou tóninou, takže moderní písničky nepřipadají moc v úvahu. Už jsem to ale samozřejmě také zkusil, většinou v hospodě, když je uvolněná nálada," směje se.

Ve Strakonicích je však slyšet hlavně lidová hudba. Zní nejen na pódiích, ale i z různých zákoutí. Před vstupem na nádvoří například ještě dopoledne zkouší pětice muzikantů. „Dobrý, to půjde, takže v půl třetí tady," uzavírá nakonec dívka s houslemi. Dva hudebníci odběhnou, zbylí si pro radost zahrají ještě jednu píseň. „Leze mraveneček všudy, dej si pozor na svý dudy," zpívají přitom.

Lehce chaotická směs zvuků se ozývá z malého nádvoří. Své stánky tu totiž mají výrobci lidových nástrojů a jejich zákazníci hned na místě zkouší hrát. Velkou pozornost budí malé skotské dudy, které prodává usměvavý vousatý muž s poněkud nesrozumitelnou angličtinou. Opodál mladá žena porovnává vlastnosti fléten, ale nejrušněji je asi u stánku výrobce dud. „Ještě vám ukážu, jak mi blbne tahle píšťala," říká mu zrovna zákazník typickým moravským přízvukem. Obchodník začne dudy rozebírat a opravovat.

Vzápětí má však ještě více práce. Ke stánku skoro sprintem míří dudák v kroji. „Potřebuju fofr akci. Za chvíli máme vystupovat a teď jsem zjistil, že mi to hraje hrozně nízko," hlásí. Výrobce přebírá dudy a zkoumá je, okolo nervózně přešlapuje muzikant i další členové jeho souboru. „Jde o to, jestli vůbec budu hrát," posteskne si dudák. Odborník ale nástroj opraví a hudebník může utíkat na jeviště.

Tam už na vystoupení souboru opět čeká nespočet diváků. Jsou mezi nimi cizinci i místní, kteří na festival nedají dopustit. „Nádhera, lidová tvořivost je obdivuhodná. Jsem moc rád, že se tahle akce ve Strakonicích koná. Je to hezké potěšení a ozdoba města. Navíc to lidi láká, není to nic nudného," pochvaluje si například Zdeněk Kolinder.

Dudy pašovali z Čech jako chlupatý suvenýr

Aby se naučil hrát na dudy, musel nejdřív emigrovat. Ve zvláštním prostředí objevil kouzlo lidového nástroje Ladislav Zach z Koutu na Šumavě. Dnes ve svých 86 letech stále vystupuje na folklorních akcích, představil se i ve Strakonicích.

Ladislav Zach utekl před komunistickým režimem 
v roce 1949 do Austrálie. Až zde poprvé hrál na dudy. „Před olympiádou tam stát vyzval všechny etnické skupiny, aby vzali kroje a hudební nástroje a představili se při hrách. 
A utvořila se taková skupinka Čechů, kteří mě vyprovokovali. Říkali, že když jsem ze Šumavy, měl bych přece dudy zvládnout," vzpomíná.

V emigraci však bylo velice obtížné nástroj sehnat. Zach si sice o něj do Československa napsal, ale výrobce jej nesměl odeslat. Bylo tedy nutné zapojit pašeráky. „Vzali ty dudy do Polska a do dokladů je označili jako chlupatý suvenýr. Pak vymysleli, že by bylo dobré rozdělit je na dvě části a jednu poslat přes Rakousko a druhou přes Německo. Trvalo tedy skoro rok, než jsem dudy dostal," vypráví Zach.

Do té doby se v Austrálii učil hrát od Skotů na skotské dudy. Když pak dostal český nástroj, velmi ho potěšil jeden obrovský rozdíl. „Naše dudy jsou lepší, protože můžu hrát 
a zároveň zpívat. Skotové do toho musí foukat, kdežto my používáme měch," vysvětluje. Vždycky, když pak podle svých slov vytáhl na zábavě dudy a začal zpívat, byli z toho posluchači u vytržení.

Ladislav Zach žil v Austrálii 47 let. Po celou dobu hrál s taneční skupinou a pro české spolky. Ty měly například v Sydney moderní sokolovnu. „Hráli se samozřejmě české lidové písničky. Vždycky tam byl někdo, kdo si je pamatoval a mohl to naučit ostatní. Podobně jsme nacvičili i tanec Česká beseda. Každý si ho z domova pamatoval sice trochu jinak, ale nakonec jsme to dali nějak dohromady," říká.

Jediným problémem podle něj bylo získat tradiční kroje. Ty se musely do zahraničí podobně jako dudy pašovat. Ladislav Zach tak nakonec získal oblečení z Chodska.

Naučil se ale i řadu australských písní, které hraje dodnes. Do Čech se vrátil před čtrnácti lety a rád na život na druhé straně zeměkoule vzpomíná. „Byl jsem tam moc spokojený. Není tam špinavá politika a už jen díky tomu, že má země moře, nabízí mnohem větší možnosti," komentuje.

V současné době žije Ladislav Zach v Sušici a pravidelně vystupuje na různých folklorních festivalech nebo ve školách. Navíc má velice ojedinělé dudy. Na jejich výzdobu totiž použil skutečnou kozí kůži a hlavu. „Mám je ještě z Austrálie. Teď to jsou jediné takto udělané dudy v Evropě. „Lidé se na ně vždy chodí dívat,"  uzavírá s úsměvem.