Linka: Budějovické náměstí patří do UNESCO

Jižní Čechy – V publiku vedle sebe stojí rockeři, maminky i důstojní pánové. Bohemia Jazz Fest, který šestým rokem pořádá Rudy Linka, kytarista českého původu žijící v USA, dokazuje, že jazz dokáže oslovit skoro každého, kdo se oslovit nechá. O víkendu doputuje festival na jih, v pátek 22. července zazní v Prachaticích a den poté v Českých Budějovicích. „Když uvidíte, že 17 000 lidí poslouchá jazz, tak je dobrá šance, že tam stojíte taky a řeknete si: ani jsem nevěděl, že jsem schopen to poslouchat,“ říká 51letý kytarista o přehlídce, kterou loni v celém Česku navštívilo 70 tisíc lidí.

Největší očekávání budí sobota, kdy se představí Trilok Gurtu z indické Bombaje, hráč na tabla a perkuse, jenž hrál s Johnem McLaughlinem či Patem Methenym. Čím vás oslovil?
Já jsem ho slyšel poprvé asi před 25 lety v New Yorku. Úžasné na něm je, že sedí na zemi, hraje jen prsty, a kdybyste zavřel oči, myslel byste si, že hraje bubeník na bicí soupravu. Je schopen zahrát cokoli a ještě k tomu přidává to své. Jeden z mála muzikantů, který opravdu patří do world music. Festival se takto rozšiřuje: loni jsme měli španělskou kapelu s flamencem a tanečnicí, teď máme bubeníka, který nejenom, že hraje jazz, ale spojuje všechny světy, které spojit lze.

Z Holandska přijede kvartet The Ploctones, jenž vychází z blues. Po něm jste sáhl z jakého důvodu?
Před dvěma lety jsem je viděl v Holandsku a na mě udělalo velký dojem, že jazzový kytarista sestavil kapelu, která je zábavná a dělá show, což v jazzu není vůbec normální. V jazzu se naučíte hrát na nástroj, hrajete na něj a o nic jiného se nezajímáte, zatímco tihle lidé si řekli: dobře, naučíme se hrát, ale pak se vrátíme k tomu, co je typické pro rokenrol, že musí být na co se koukat. A dělají to dobře, věřím jim to i já, že se baví, a je v tom energie.

Polští Mikromusic zase obohacují jazz o hip hop, to není asi moc obvyklé.
Koukal jsem v Evropě na několik kapel, které hrály country, a překvapilo mě, že hrály opravdu country. V Americe už je to spíš rock s country. Všechno se míchá a že Mikromusic dělají hip hop, mě nepřekvapuje. Dělají to dobře a rozšiřují obzory všem. Hip hop je hlavně otázkou rytmu a jazz taky, i když v něm je rytmus víc abstraktní, ale má to k sobě blízko. Když začnou hrát jazzmani něco jiného, má to pro mě lepší nádech, než když člověk dělá jen to jedno.

Tuzemskou scénu zastupují Fanfán Tulipán, vítězové Czech JazzPrix 2010. Co vás na nich baví?
Mně se moc líbí, že jako je v malířství naivní umění, oni jsou takové naivní umění v jazzu. Vypadá to hrozně jednoduše, ale je to většinou to nejtěžší. Proto se mi líbí a proto dostali na festivalu hodně prostoru.

Proč letos na festivalu nehrajete i vy?
Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli budu hrát, nebo ne. Teď jsem nakonec rád, že jsem nic nenaplánoval, protože jsem si před třemi nedělemi přivřel do vrat prst levé ruky. Nezlomil se, ale tak mi otekl, že jsem šel na rentgen. Teď ho stěží ohýbám a bude trvat další čtyři týdny, než budu moci začít znovu něco dělat.

To znamená, že ani nemůžete vstávat s kytarou v ruce, jak jste zvyklý.
Můžu hrát prsty, po týdnu jsem se dostal do takové deprese, že jsem začal na kytaru stejně hrát. Jediný rozdíl je, že člověk u toho musí daleko víc přemýšlet. Ale hraju na kytaru tak dlouho, že jsem rád, že jsem musel zase začít přemýšlet: je důležité se neopakovat a bylo pro mě příjemné překvapení, že jsem objevil něco jiného.

Program je o něco menší než léta předchozí. Dolehla krize i na jazz?
Na všechny dolehla ekonomická recese. Peněz je určitě méně, cítím to na festivalu a vážím si sponzorů, kteří s námi jsou, i když je fakt, že i oni mají míň peněz. Doufám, že příští rok to bude zase jinak. Všichni teď víc pracujeme a peněz máme míň.

Když mluvíte o příštím roce: rozešel jste se se svým organizačním partnerem Janem Nedvědem, který chystá vlastní festival. Hrozí, že by letošní šestý ročník byl poslední?
Šlo o to, že já vizi festivalu vidím jinak než Honza. Ne jako koncerty v jižních Čechách, v Nových Hradech nebo v Týně, ale jako mezinárodní záležitost. Hrozně mě překvapilo, když se festival odehrával v září v Nových Hradech, aniž by mi někdo něco řekl. Není možné dělat festival, kde se mi zachce, s lidmi, o kterých jsem nikdy neslyšel. Snažím se, aby festival dával smysl jako celek, jde mi o kvalitu… Příští ročník bude a možná se ještě rozšíříme do Kutné Hory a Olomouce.

Bohemia Jazz Fest pořádáte na náměstích. Které z těch jihočeských má pro vás největší kouzlo?
Každé je krásné. To v Prachaticích mi připadá opravdu malebné, krásně opravené a je tak klidné! V Táboře je taky krásné, ale to už je větší město. Ale náměstí v Českých Budějovicích, to je světový unikát. Není tam jediná budova, která by tam nepatřila. Je nádherné, mělo by být na seznamu UNESCO. Je úžasné, že naši předkové se rozhodli, že bude tak velké. Co měli asi za lubem, že ho udělali tak velké? Je obrovské i pro nás – loni jsme tu měli 7000 lidí, což se zdá hodně, ale tam se vejde deset tisíc a možná i víc. Mohla by tam mít koncert kapela Ty taky. Znáte ji?

Ne.
Ale určitě jo, anglicky se jí říká U2 (smích).

Jazz vozíte šest let po náměstích. Pozorujete, jestli se mění vztah obyčejných Čechů k této hudbě?
Každá dobrá a kvalitní věc může promlouvat sama za sebe. Jedno, jestli je to kvalitní preclík nebo bratwurst. Nemusíte tomu rozumět, abyste poznal, že tohle je docela dobré. To stejné platí o jazzu – lidé, kteří přijdou, jsou sami překvapeni, že se jim to líbí. Když byste nikdy nejedl sushi, je daleko lepší jít někam, kde to okolo vás všichni jedí a chutná jim to, než abyste si to objednal domů, otevřel a koukal na to. Myšlenka festivalu je taková, že když uvidíte, že v Praze je 17 000 lidí a poslouchá jazz, tak je docela dobrá šance, že tam stojíte, posloucháte ho taky a řeknete si: ani jsem nevěděl, že jsem schopen to poslouchat. A e–mailů, které mi přišly od lidí, co mi za něco děkují, je tolik, že myslím, že to funguje.

V roce 2009 hodil nějaký opilec na Robbena Forda v Budějovicích lahev a koncert předčasně skončil. Od té doby je na náměstích při festivalu klid?
Je klid, nic se už nestalo a stejně si myslím, že to byla ojedinělá pitomá věc. I když jeden koncert jsme letos ukončili taky o trošku dříve, ale ne že by někdo hodil lahví. V Praze byla taková bouřka, že jsme přestali hrát. Na scéně jsme měli bigband z Norska, ta skladba se jmenovala Zločin a trest, byla hodně ponurá, měli tam tři basklarinety, velice dramatické to bylo a najednou uhodil hrom. Příroda vzala tu skladbu ze scény a rozvinula ji takovým způsobem, že už jsem jen čekal, kdy to uhodí do Týnského chrámu, bylo to něco, co jsem v životě neviděl. Nad republikou bylo prý 60 000 blesků, nejvíc v historii. Všichni jsme ale byli nadšeni, že jsme prožili něco společného. Byla to nová epizoda festivalu.

Příroda si s vámi vlastně zajammovala.
Přesně tak. Teď si připadám jako farmář: koukám se, jaké bude počasí.

U začátku festivalu stálo i to, že jste na Prachaticku koupil chalupu. Jak jste pokročil s opravami?
Času moc není, peníze nejsou, ale dělám to už osm let a každý rok se vždy něco zlepší. Tráva vypadá lépe, jde to správným směrem, ale nemyslím si, že jsem blízko konci, to ještě tak osm let. Je to přesně jako s festivalem – není to věc, kterou uděláte a pak si řeknete: je to za mnou. Neustále se snažíte něco zlepšovat, pak támhle zase něco spadne. Je to celoživotní dílo stejně jako festival.