Činohra Jihočeského divadla má za sebou premiéru nové hry – tentokrát z pera polského autora Michała Walczaka. Lov na losa se měl možná jmenovat Hon na losa nebo Lov losa. Český název je vlastně nečeský. Naštěstí je to jediná závažnější 'podivnost'. Jinak dostala činohra po Slepici Nikolaje Koljady na repertoár další hru, v níž si herci zařádí, divák se pobaví, nikomu se tu nic necpe lopatou do hlavy a přece, když chcete, se i v té naoko kruté sérii komiksově laděných divadelních stripů poznáte od hlavy k patě.

Hra pro pět herců, z nichž Martin Hruška hraje stále živější mrtvolu, aby dostal v jednom z posledních stripů 'ránu z milosti', vlastně spíš z nemilosti a v převleku za losa, je představena publiku jako crazy romantická komedie. A právem. Dana Verzichová a Pavel Oubram hrají mladý pár, který na její rodiče chystá svatbu. Zbývá už jen požádat otce o ruku jeho dcery. Tak velí rituál. A diváci jsou v každém stripu svědky toho, jak právě onen rituál dostává, co se do něj vejde.

Nic neprobíhá podle pravidel – mrtvola se od začátku uzdravuje, soupeření dvou mužů o ženu je nakonec věcí džentlmenské dohody, dokonce ani Jaroslava Červenková (matka) nakonec nejedná tak, jako v Komunismu Viliama Klimáčka Ona – Alena (v Jihočeském divadle ji hraje právě Červenková). Ona se s manželem, komunistickým generálem Romualdem, kterého hraje Roman Nevěčný, nakonec udobří. Vždyť ho měla přece docela ráda, kdysi. Nebo se ho alespoň bála, i to je, i když děsivý, vztah. Klimáčkova hrdinka Alena se s Michalem (představovaným také Romanem Nevěčným) rozejde, Myška ale svého Romualda omilostní.

Nejen kvůli herecké dvojici Nevěčný – Červenková, ale i pro alternativu v pohledu na minulost posttotalitní společnosti, kterou představuje ke hře Klimáčkově, tu nejde jen o crazy romantickou komedii. A jako jindy, i tady platí, že vtip, nadsázka a ironie dokáží sdělit zhutněně totéž, co často mnoha slovy sdělují velké tragédie. Klimáčkův Komunismus a Walczakův Lov na losa, to jsou dvě strany téže mince.

Eliza: osudový typ ženy

Leč vraťme se ještě k mladému páru z polské hry. Komplikovaná Eliza, která neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nebude mít, a proti ní jednoduše vyhlížející Konrád. Muž, který je silný na požádání své ženy a jen tehdy, když ona spí, jedná autenticky, sám za sebe. Muž, jenž má tendenci jinak před problémy utíkat, nejlépe na WC. Muž, který je v tolika projevech nesamostatný, ze všeho roztřesený a svým způsobem nemužský, kterému ale nechybí chlapáctví, jímž svou zranitelnost a slabost před Elizou a světem okolo maskuje.

Eliza představuje ženský typ, s nímž a zároveň bez nějž není možné žít. Eliza, intelektuálka, psycholožka, která nedokáže odstřihnout minulost i přesto, nebo snad právě proto, že ji silně poznamenala. Právě její repliky a akce na jevišti, stojící často v opozici vůči sobě navzájem, jako by v paralelním plánu ze hry činily zkarikovaný obraz dnešního mladého intelektuála: Nemůžu žít s někým, kdo nečetl Eliada. Hra jako celek pak odkrývá, nakolik se mladí v náznacích podobají už dnes svým rodičům, což opět relativizuje možnost mladé generace zúčtovat s minulostí, ať jakkoli děsivou.

Díky komiksovému ladění vše mohlo být také úplně jinak. Žádná mrtvola nebyla, vše je přece jen hra a komiks dokáže oživit cokoli a kohokoli. Dějovou linii si tak každý spřádá v hlavě. Záleží na tom, kdy vás hra dostane, kdy si řeknete, že tuto dějovou linku chcete už vzít jako svou. Los – Hruška tak možná nebyl zastřelen, protože lov se nikdy nekonal. Co na tom, že jsme to viděli?

Mladý režisér Mikoláš Tyc v týmu s dalšími nadanými tvůrci mne svým režijním debutem zaujal. V létě se má představit po boku Davida Radoka v Shakespearově Jak se vám líbí na 'otáčku'. To bude další skvělá prověrka jeho schopností. Do té doby budiž nejen jemu přáno větou z posledního obrazu: dlouhý nudný společný život. Bez ironie?

Hodnocení Deníku: 80%

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik