Před odpolední veřejnou autogramiádou se zde setkal s novináři a středoškolskými studenty.

O Kafkovi a erotice

Neformálnost, humor a ochota diskutovat na jakékoliv téma charakterizovaly toto setkání v moderním, nedávno otevřeném knihkupectví, které je první prodejnou tohoto zastoupení na jihu Čech.


Ačkoliv hlavním bodem měla být především prezentace nové Lustigovy knihy Nemáme na vybranou, kterou vydal Odeon, hovořil spisovatel i o spoustě jiných témat, dotýkajících se vzpomínek, literatury a života. Vtipným a velice současným jazykem vyprávěl například o svém příteli Otu Pavlovi a jeho zajímavé rodině, o kamarádovi, který ho naučil v Izraeli načerno létat malým letadlem a jezdit autem, o zážitcích z Tel Avivu, o Kafkovi, jemuž byl věnován i jeho následující pořad uváděný pak večer v Metropolu, o erotice v životě i v literatuře, o jazykových zajímavostech, o kriticích, o budoucnosti knihy…


„Nemyslím si, že nástup počítačové a jiné techniky znamená konec papírové knihy,“ řekl spisovatel. „Tak jako film a televize nezlikvidovaly divadlo, věřím, že i kniha bude žít paralelně se všemi těmi cédéčky, cédéromy a podobně, jako jejich starší sestra, i když momentální tržní situace v tomhle směru není zrovna ideální. Neumím si ani představit život bez knížek… Já například, když jsem ve srabu, tak si čtu básně. To je jediný spolehlivý prostředek, jak se z takové nálady dostat. A když jsem emigroval, nechal jsem si od maminky poslat kromě sušenek i Zpěvy staré Číny.“
Podle Lustigových slov při psaní knihy nestačí jen se opírat o momentální skutečnost – dnes a tady. To je prý pouze jedna dimenze.

Čtvrtá dimenze

„Pokud chce být spisovatel dobrý, je třeba dostat se i do druhé a třetí dimenze – tedy do minulosti – včera a tam, a do budoucnosti – zítra a někde. Ale opravdu dobrý spisovatel, jak tvrdí Hemingway, by měl dosáhnout i čtvrté dimenze, i když nikdy nespecifikoval, co tím vlastně myslí. Podle mne prostor, místo a čas…“


Nic z toho nelze upřít Lustigově novele Nemáme na vybranou, která popisuje událost jediného dne příměří v izraelsko-arabském konfliktu po skončení druhé světové války.


Ačkoliv rozsah novely nedává velký prostor, dokázal svým vykreslením osob, prostředí i situace dát ději silný lidský a psychologický náboj a zároveň přesvědčivost syrové, byť vzdálené reality.


Předlohou pro novelu mu byl přítel - pilot Josef Plaček, který v Izraeli převzal hebrejské jméno a kterého později ve Washingtonu, kde působil jako letecký atašé, zastřelilo arabské komando.

Psaní s pokorou

„Vycházím ze skutečných událostí, ale je jasné, že jsem musel někde sáhnout i k fabulaci, dát dění náležitý spád a konečné vyvrcholení,“ řekl Lustig o knize, kterou věnoval své ženě. „Knížku píšete den nebo deset let, ale vždy s pokorou vůči budoucímu čtenáři, zda obstojíte v jeho očích i v očích recenzentů a kritiků. Ovšem, než něco napíšete, je třeba také něco prožít a uchovat si na to vzpomínku, ať už je to cokoliv, třeba vztah se ženou, navždycky. Tak potom umíráte se všemi svými láskami,“ dodal Arnošt Lustig.