Při pohledu zpět se zdá, že se nasazení jednotlivých premiér na repertoár činohry Jihočeského divadla v této sezoně opravdu vydařilo. Shakespearovým Kupcem benátským to začalo, jeho Macbethem sezona vrcholí. Nechce se mi přitom věřit, že by si šéf činohry Martin Glaser a dramaturgyně Olga Šubrtová nebyli vědomi toho, že s Macbethem vytáhnou před otáčivé hlediště do Českého Krumlova bezprostředně po volbách. Nebylo, alespoň pro mne, možné nečíst v tomto dramatu o touze po moci, jdoucí přes mrtvoly, také to, že lidé často podléhají zlým svodům a hříchům pro jejich snadnou dostupnost a zdánlivou přímočarost.

Macbethovi prorokovaly čarodějnice, že se stane králem. Neprozradily mu však, kdy to bude. Impulsivní, statečný a milující Macbeth si proroctví přivlastnil a doufal, že si ho ochočí. Jenže mu namísto toho podlehl. Průzkumy veřejného mínění jsou novodobé čarodějky prorokující, že jedni padnou a jiní vstanou. Co předvedou ti, kteří vstali, záleží na tom, jak pochopí svůj dějinný úkol a kde najdou své místo v historii.

Jihočeský Macbeth je nejen velkolepou plenérovou podívanou s mnoha povedenými a několika málo spíše jen efektními než efektivními efekty. Kostýmy, prostředí, rekvizity, vše hrálo ve prospěch představení. Jen Ondřej Volejník (při červnové premiéře – pozn.red.) se mi zdál spíš zaražený, jako by – navzdory zkušenostem, jež dávno má – před touto velkou rolí trochu couvl.

Proti tomu zlá mrcha paní Macbeth, jinak milující žena, s potřebnou dávkou drzosti ztvárněná Věrou Hlaváčkovou, má vše, co je k bezskrupulóznímu politickému veletoči, jímž královražda nesporně je, zapotřebí. Odhodlání, nevinnou tvář i dostatek vnitřní síly. Vražda však rozdělí fungující manželství na dvě pustiny, které se už nikdy nesejdou. Macbeth touží stále víc po moci a tím méně po ženě, na níž dopadá vina takovou silou, že po nocích obchází hradby a nakonec ve své samotě najde i smrt.

Shakespeare si poupravil dějinná fakta tak, aby nejenže potěšil svého krále Jakuba, ale aby jej také, dle mého soudu, varoval před svůdnou chutí ovládat spíše než vládnout. Další členy stuartovské dynastie už ale varovat nemohl. O kolik svým Macbethem předešel takzvanou slavnou revoluci z roku 1688, kteroužto událostí Stuartovci na anglickém trůně dopanovali? O tři čtvrtě století.

Spektakulární představení, kde nechybí ani uťatá hlava v igelitovém pytli, kde zvuk i obraz tvoří syntézu, z níž jde hlava kolem, je v médiích prezentováno málem jako akční film. Jakým právem? Většinu hry jsme přece svědky Macbethovy pasivity a nerozhodnosti.

Povedená show

Ale ani jiní nehodlají dlouho udělat cokoli, co zamezí řádění tyrana. Ať je to králův syn Malcolm (Tomáš Drápela hrál opravdu dobře svého strašpytla, který teprve v cizině nabude odvahy) nebo třeba Macduff (Ondřej Veselý), který se tak dlouho vyhýbá otevřenému střetu, až je do něj vehnán krutostí samotného Macbetha. Nabubřelá zpupnost sebou nejistého vůdce jej nakonec sama zahubí, je téměř lhostejné, že umírá – v podstatě vysvobozen z otroctví své vize – rukou Macduffovou.

Macbeth je povedená show v původním smyslu tohoto slova, neboť ukazuje, navíc velmi aktuálně, kam člověka zavede pokušení moci. Pevně věřím, že alespoň jihočeští poslanci ze všech stran spektra se přijdou otočit do Krumlova. Jihočeský Shakespeare ukazuje, že být nemocný mocí vede jen k bezmoci a ke smrti. A ukazuje to dobře.

Hodnocení Deníku: 90%

TOMÁŠ VEBER
Autor je spolupracovníkem redakce