Modlitba, vzkříšení, poezie, underground, labuť, písničky, chlast, pohřeb a básník Ivan Martin Magor Jirous. Slova, která obalují akci v sobotu 19. listopadu v Kostelním Vydří na Jindřichohradecku.

Odevšad se sjeli lidé, aby se rozloučili s člověkem, básníkem, vězněm komunismu, čítankovým autorem a křesťanem z Vysočiny, jurodivým Ivanem Martinem Magorem Jirousem.
Od rána lidé pili, zpívali, vzpomínali, v kostele pak klečeli, modlili se, zpívali a tleskali. Na rakvi byl věnec ve tvaru labutě, všude novinářů, jako kdyby přijel Jack Kerouac nebo Vladimír Vysocký.

„Ivan je Boží člověk,” shrnul názory a dojmy přítomných salesiánský kněz Ladislav Heryán, který Ivana pár let znal a souzněl s ním. I proto při mši v poutním kostele Panny Marie Karmelské vzal do ruky kytaru a hrál.
Dlouhovlasí šediví Čuňas, Skalák a další Magorovi přátelé nesli rakev s Martinem a stačilo málo, aby spadla a rozjela se z kostelních schodů a po stráni dál z kopce dolů jako poslední Magorova jízda.

Za pohřebním autem pak šli, nahýbali si z flašek a věděli, že stejně tak by si přáli doprovodit na poslední cestě i oni.
Umřel básník, stejně jako kdysi umřeli Janové Zahradníček a Skácel.

„Smrt není konečná, všechno teprve začíná a Ivan Martin Boha miloval, takže už je s ním, ” povzbudil nás všechny Ladislav Heryán, který před lety sloužil jako farář 
v Českých Budějovicích. Jeho slova se sluší zapít. Takže se pilo.
V nekonečném průvodu od kostela ke hřbitovu, který se roztáhl skoro skrz celou ves, šly asi dva tisíce lidí. Ti vpředu zpívali mariánské písně, protože Ivan Pannu Marii miloval, ti vzadu raději pili a radovali se. Aleluja.

Lidé známí i neznámí. Kde jinde si doslova sáhnete na knížete Schwarzenberga a Sašu Vondru, než tady. Ministři bez ochranky jenom tak přišli a rozloučili se s člověkem, kterého mají desítky let rádi. Kdo by se s nimi nevyfotil.
Na hřbitově zpíval kněz písničku Muchomůrky bílé, marně se poté dovolával Janíčka z Plastiků, aby přišel a zazpíval, jako kdysi slíbil. U hrobu plakaly vdovy Juliana Jirousová a Dáša Vokatá. Dvě ženy s osudy na tucet lidí a čtvero knih.

„Přijedu do Budějovic, něco udělejte na Ivanovu památku,” šeptala na hřbitově uslzená Dáša Vokatá, folkařka s kytarou, která měla teď o víkendu s Ivanem vystupovat u nás v Budějovicích, a už to nestihli. Aspoň mu zahrála u rakve.
Do Českých Budějovic rádi oba jezdili, a teď už přijede jenom půlka.

Byl sobotní večer, tma a tichobraní. U Ivanova hrobu stáli a pili ti, kteří stále nevěřili. „Ivane, vstávej! – Nevstanu!”
Za okny rozdrbaného statku 
v nedalekém Prostředním Vydří, kde Ivan žil a pro sousedy i občas magořil, svítí v noc pohřbu baterka.
Něco je ještě v pořádku, něco pokračuje. Ivane, díky.