Do Alšovy jihočeské galerie (AJG) jsem často doprovázel hosty, na nichž mi záleželo, abych jim představil něco, co stojí za vidění. Zacházel jsem tam i sám, protože opakovaně vidět expozice gotiky nebo vlámského 
a holandského malířství pro mne znamenalo a znamená totéž, jako si častěji pouštět oblíbenou hudbu. AJG je mi blízká.

V její historii jsou klíčové momenty. Patří k nim 80 grafických výstav na Malé scéně domu kultury z let 1978 –  1990. Proč právě zde? Malá scéna jednak nepatřila mezi oficiálně sledované výstavní prostory, kulturní dům pak metodicky nepodléhal okresnímu ani krajskému kulturnímu středisku. A do Prahy bylo daleko.

V komorním sále Malé scény, která tvořila podpalubí této kulturní a společenské parolodě, se v pořadech Povídání, připravovaných Vladimírem Oulíkem, vystřídalo přes 
120 hostů. Jiří Menzel, Bohumil Hrabal, Vladimír Páral, Ladislav Chudík, Radovan Lukavský, Theodor Pištěk, František Nepil nebo Miroslav Horníček a řada dam, paní Jirásková, Galatíková, Hlaváčová ad. Malá scéna uváděla Cimrmany, Nedivadlo dr. Vyskočila, hostoval tu po dobu potíží i Činoherní klub s Janem Kačerem. Malá scéna se stala na jihu výjimečným místem s vysokou návštěvností.

Alšova jihočeská galerie slaví 60 let. Sérii grafických výstav uvedli Vlastimil Tetiva a Hynek Rulíšek st. na Malé scéně, kde také hrávala řada hudebníků, na snímku Karel Plíhal.Nejspíš právě atmosféra a  pořady, které byly často víc než na hraně, měly vliv na to, že historikové umění Hynek Rulíšek st. a Vlastimil Tetiva ve spolupráci s Magdalenou Moravovou z kulturního domu tu uvedli grafické výstavy, které v Čechách neměly a nebudou mít obdoby, neboť řada umělců nepatřila k oblíbencům tehdejších mocných. Zatímco Hynek Rulíšek se zaměřil na klasickou grafiku, Vlastimil Tetiva představil na 19 velkoformátových sklech jak vyzrálé umělce české moderny, tak talenty, z nichž většina dnes utváří profil českého umění.

Do skupiny vyzrálých patřili Petra Oriešková, Jiří Sozanský, Karel Malich, Jitka a Květa Válovy, Karel Nepraš, Jaroslav Vožniak, z Jihočechů Jiří Tichý, Dana Puchnarová, František Peterka a z nejihočechů také Oldřich Kulhánek, který si zrovna užíval půl roku svobody poté, co opustil ruzyňskou věznici. V katalozích se pánové Tetiva a Rulíšek zamýšleli i nad otázkami širšího společenského významu. Z řad nastupujících umělců uvedla Malá scéna Jaroslava Rónu, Jiřího Davida, Jiřího Kovandu, Petra Nikla, Vladimíra Kokoliu i Richarda Konvičku.

Alšova jihočeská galerie slaví 60 let. Karel Valtr, 1994.Několik výstav bylo nutno pod dohledem vysoce exponovaných představitelů Svazu jihočeských výtvarných umělců výrazně pozměnit, anebo dokonce předčasně ukončit. Nešlo vždy jen o ideologii, ale 
o žárlivost a závist. Od autorů výstav vyžadovala tato činnost nejen odbornost, ale i odvahu. Uznání patří i vedení AJG za loajalitu k projektu. Nemyslím si, že by výstavy byly protistátní aktivitou. Jejich smyslem, který i tak narážel na problémy, byla snaha rozšířit duchovní prostor v době, která takovým snahám nakloněna nebyla. Vlastimil Tetiva měl obrovský čich na generaci umělců, které ještě nikdo neznal. Umění musí trošku překážet, musí trošku překvapit. A to se na Malé scéně dělo!

Výtvarné umění prostupovalo i další činnosti, jež s výstavami na Malé scéně souvisely. Tematické výstavy, dále Návštěvy z galerie, které za AJG připravoval Otakar Bílek a za KD Walter Tritschler. Připomeňme přednášky Historikové umění NG v Praze, z hudby mj. Ivana Klánského. Dále Černé hodinky v AJG, například Ilja Hurník s klavírní improvizací na téma tří velkoformátových obrazů. Představilo se 135 umělců, většinou moudrých a laskavých lidí, o jakých si dnešní člověk může nechat jen zdát: Ladislav Stehlík, Vladimír Komárek, František Nepil, jako amatérští muzikanti Cyril Bouda (flétna) a Vladimír Neff (klavír), jejichž koncert se nesl v duchu myšlenky 'S každým falešným tónem lidu blíž'.

V historii AJG bychom našli místa, která by si zasloužila samostatné studie, a protože tu historii tvořili lidé, tak bychom v ní objevili i náměty pro povídky a zkrátka by nepřišla ani groteska. Můj příspěvek je motivován snahou připomenout lidi, na něž bychom neměli zapomenout. Upozornit také na spolupráci více institucí. V dnešní době, kdy se snaží každá myška zatáhnout kousek sýry jen do své nory, představuje absence podobné spolupráce velkou rezervu.

Dosavadní historie AJG nepatří jen historii. S jejími nesnadno získanými depozity se pracuje, a v tomto smyslu nás historie přežije. Dnešní dědicové by patrně neměli zůstávat jen u toho, co podědili.

JAROMÍR SCHEL
Autor byl v letech 1971 – 2007 ředitelem DK Metropol, 
v 70. a 80. letech působil v nákupní komisi AJG.