Už od dětství nadšený kreslíř a malíř, ukončil v roce 1977 studium na Mozarteu v oborech scénografie, divadelní malba a kostým. Poté pracoval na mnoha mezinárodních scénách ve střední Evropě, kde navázal pevná přátelství s několika umělci a čím dál tím více cítil, jak jej přitahuje malířství.


Nutkání rozvíjet se a svébytně následovat své umění bylo čím dál naléhavější, až se nakonec vzdal jistoty pravidelného příjmu a ukázal světu divadla záda.
Rok 1983 se tak stal pro Patoczku rokem nového začátku. V té době se vášnivý malíř intenzivně zabýval perokresbou, grafikami a surrealismem, což jej posílilo v odhodlání vstoupit na cestu hlubší abstrakce. „Během dlouholetého procesu hledání jsem konečně nalezl vlastní styl i svět barev. Své povolání jsem začal vnímat jako poslání,“ vypráví Patoczka.


V pracích tohoto sympatického umělce jde v podstatě o to přenést na plátno tušení, které se v nás skrývá. Výzvou přitom je toto tušení vyjádřit tak, aby bylo pro pozorovatele čitelné a srozumitelné. Velké umělcovy práce jsou raženy v duchu neustálého dialogu. Patoczka se proto zas a znova intenzivně zabývá pomalovaným plátnem, přičemž k dílu nahodile připojuje další části. Nakonec je však dokončení obrazu pro Patoczku, který se doposud účastnil více než sto padesáti výstav, důležité stejně jako proces, který mu předchází.


„Vystavování samo o sobě je pro umělce odvážným krokem. Zpočátku pro mě bylo velmi obtížné odvážit se takového smělého kroku, protože ve svých pracích snad každý umělec formuluje velmi osobní myšlenky a pocity. Dnes je velmi zajímavé pozorovat, zda diváci mé záměry rozpoznávají“, prozrazuje.
Podle slov Meinrada Mayrhofera, předsedy Svazu umělců Innviertel hledá Patoczka „obraz o sobě“, ne zobrazení domnělé skutečnosti. „V procesu tvorby se vydal na cestu za obrazem jakožto novou skutečností. Jen s nejnutnější výzbrojí – linií, tvarem a redukovanou barevností, aby mohl otevřeně a citlivě kdykoli následovat intuici.“