Poprvé pracoval s cizím textem i režíroval mimo domovskou Prahu. A vybral si k tomu Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Petr Zelenka tu nastudoval holandskou komedii Fuk, která se hraje od pátku. „V Jihočeském divadle panuje úplně unikátní atmosféra. To, že herci mají rádi své nadřízené, nebývá úplně běžné,“ říká Zelenka.

Hra, kterou režírujete v Jihočeském divadle, se jmenuje Fuk. Co si mají diváci pod tímto zvláštním názvem představit?
Je to pozdrav, kterým se zdraví hlavní hrdinové. Dřív se tak jmenovala jejich kapela, pak se z toho stal pozdrav. Při výběru názvu jsem se nechal inspirovat i písničkou Visacího zámku Fuk.

Původní název této holandské hry byl ale Kloaka. Proč jste se jej rozhodl změnit?
Původní název pro mě byl nepoužitelný z několika důvodů. Jednak je to vulgární a jednak to slovo v češtině vůbec nefunguje jako pozdrav. Když jsem se pak na název ptal překladatelky, dozvěděl jsem se, že v holandštině kloaka znamená kromě biologického termínu také něco útulného, možná jako Pelíšky. V češtině to ale působí jenom hrubě, takže jsme se nakonec rozhodli pro Fuk. To umožňuje různé hříčky – nabízí se variace s anglickým fuck, kapelu hlavních hrdinů jsme pojmenovali Výfuck a s tím si můžeme krásně hrát.

Je to poprvé, co režírujete cizí text. Proč jste tomu dal přednost před vlastním psaním?
Asi je to proto, že nestíhám tolik psát. V listopadu jsem měl premiéru své původní hry v Národním divadle a věděl jsem, že jestli na to chci navazovat prací tady, musí to být cizí text.

Jak jste objevil zrovna hru Marii Goos?
Četl jsem ji v angličtině někdy v roce 2001 nebo 2002 a od té doby jsem ji měl v hlavě. Já mám rád hry, kde vystupují samí chlapi, a tahle mě navíc zaujala tématem. Vypráví o tom, že když je vám přes čtyřicet, tak se začleníte do společnosti a vaše problémy se začnou dotýkat všech. Stane se z vás veřejný člověk, ať chcete nebo ne, a dojde k takovému obroušení, rezignaci, kompromisům středního věku. Myslím, že je to současná látka, která se dotýká i Čechů. Mluví mi z duše.

Pociťujete tedy totéž na sobě?
Přesně tak. Navíc platí i to, co říkal v 80. letech Kurt Vonegut – Když je vám čtyřicet, začnou vám vládnout spolužáci z gymnázia. A to mě se teď v podstatě děje. Mám spolužáky, kteří pracují ve vládě, kamaráda na pražském magistrátu a podobně. Tento motiv je nesmírně zajímavý.

Jak vůbec došlo k tomu, že hru režíruje právě v Jihočeském divadle? Je to vaše první režijní práce mimo Prahu.
To vzniklo úžasnou nabídkou. Martin Glaser a Olga Šubertová o mě hodně stáli a dali mi to najevo. Navíc jsem věděl, že je tu skvělý herecký kolektiv a panuje tu úplně unikátní atmosféra. To, že herci mají rádi své nadřízené a divadlo funguje lidsky i technicky, nebývá úplně běžné. Práce tady je nejlepší, jakou jsem zažil.

Herce, které jste vybral do hlavních rolí, jste předem znal?
Některé jsem viděl, když hráli v mé hře Očištění, Honzu Dvořáka znám ještě z Příběhů obyčejného šílenství a pak jsem se díval na záznamy, abych měl jistotu. Ondřej Volejník a Martin Hruška mě zaujali v představení Osiřelý západ.

V obsazení je jediná žena, Teresa Branna. Jak tam funguje ženský element?
Je to moment určitého překvapení a odpočinek od té konverzační úrovně. Ona tam má mimo jiné dvě hudební scény, je to takové osvěžení.

Jaký jste měl dojem ze zkoušek těsně před premiérou?
Poprvé ve své režisérské kariéře jsem měl dojem, že zkoušky pokračují v takovém tempu, v jakém by měly. Nezažíval jsem nějakou paniku, jen jsem byl hrozně zvědavý na diváky. Představení je totiž vždy třeba doladit s diváckými reakcemi. U Fuk je třeba počítat s pauzami na smích.

Inspirovali jste se při přípravách předchozími adaptacemi ze zahraničí?
Já jsem viděl jenom filmové zpracování a to mě opravdu inspirovalo. Podle něj jsem na začátek připsal jednu scénku.

Jaké pro vás bylo režírování cizího textu?
Vlastně velká pohoda, že za to člověk není zodpovědný. Už je to hotové ve chvíli, kdy se začíná zkoušet. Měl jsem sice tendence něco trochu předělat, ale nakonec jsem upravil jen nějaké drobnosti.

Co říkáte samotnému prostoru Jihočeského divadla? Mnozí tvrdí, že je tu malé jeviště a špatné bílé hlediště.
Jeviště je výborné, ale hlediště bohužel opravdu příšerné. To pochopí každý, kdo si tam sedne. Jediným řešením by bylo asi vybourat balkony a udělat normální hlediště, což se doufám někdy stane. Je škoda, aby takhle dobré divadlo mělo asi třicet procent míst, ze kterých není nic vidět. My jsme při přípravách udělali obhlídku sálu a zjistili, že na jevišti je pouze jedno malé místo, na které je vidět ze všech stran. Tam jsme se tedy snažili soustředit většinu akce.

Vrátíte se do Budějovic i po premiéře?
Mám to v úmyslu. Myslím, že by režisér měl jezdit občas i na reprízy, protože inscenace se postupem času vyvíjí.

Jihočeské divadlo bylo také první, které v Čechách nastudovalo vaši hru Očištění. Máte k němu proto blíž?
Ano, mám k němu zvláštní vztah. Kdysi tady dělali Příběhy obyčejného šílenství, pak chtěli Očištění. Měl jsem i takové výčitky, že jsme je zdržovali, protože původně jsme s Očištěním čekali na Vinohradské divadlo, které to nakonec nedělalo. Martin Glaser ale vytrval a nakonec za inscenaci dostali Radoka.

S jakými pocity jste tehdy sledoval přípravy inscenace? Neměl jste tendenci do toho režisérovi mluvit?
To mám vždycky, ale zase doufám, že mám i dost pokory. Když někde dělají můj text, beru to docela dobře. Pokaždé jsem zvědavý, co z toho bude, a čím víc se to odchyluje od mé původní režie, tím jsem radši. Tady jsem byl třeba nadšený z té velké pohovky v druhé polovině Očištění.

Když jste s budějovickým divadlem tak spokojen, nechtěl byste tu pracovat častěji?
Já bych vlastně rád, ale nechci nic předvídat. Nikdy jsem v takhle malém městě nepracoval, ale má to něco do sebe, je třeba fajn, když cesta do práce trvá jen pár minut.

Režírujete i filmy. Jaký je to rozdíl oproti divadlu?
Divadlo je příjemné v tom, že vše probíhá kontinuálně v čase a vyvrcholí premiérou. Je to také víc tvůrčí práce, takže je mi divadlo asi bližší.

Takže teď budete psát spíš další hru než filmový scénář?
Teď musím začít psát pro Dejvické divadlo. Na podzim bych tam měl mít premiéru něčeho nového, ale zatím vůbec nevím čeho. Námět ještě nemám, budu se muset zanořit do svých starých poznámek.