Prodalo se jich přes 6000. Za album Gipsy Fire dostal 13. června houslista Pavel Šporcl na koncertu v pražském Rudolfinu platinovou desku Supraphonu. V Praze zahrál českobudějovický rodák se svou kapelou Gipsy Way Ensemble. „Cikánská muzika mi dala stylovou volnost,“ říká dvaačtyřicetiletý houslový virtuos.

Kdy vás poprvé cikánská hudba vnitřně zasáhla?
Těžko určit jeden moment, ale měli jsme doma CD houslisty Farkaše, což byl Slovák, které jsem pořád poslouchal, a ten hrál přesně takovou hudbu. Hrál s velkou cimbálovou muzikou, tam to nějak vznikalo.

Zkoušel jste si s ním hrát, společně s nahrávkou?
Já jsem takhle hrál hodně 
i s jinými houslisty. Vždycky jsem tu LP desku pustil a něco jsem si s nimi hrál, abych to cítil, slyšel nebo abych měl pocit, že hraju s velkým orchestrem. To jsme někde 
v dětství, 80. a 90. léta.

Vzpomenete si, kdy jste si poprvé jen tak zahrál s nějakým cikánským muzikantem?
To bylo až na desku Gipsy Way.

To od poslechu Farkaše trvalo takhle dlouho?
Hm, ono to opravdu není tak jednoduché, že by se člověk sebral, někoho potkal 
a s ním si zahrál, nebo řekl kapelám, ať mě pustí si s nimi zahrát. To takhle nejde. Až v roce 2008 jsem využil nabídky kapely Romano Stilo, abych si s nimi zahrál,
a potom jsem s nimi natočil desku Gipsy Way. Tehdy začalo to cikánské období.

Unikátní koncert Pavla Šporcla a skupiny Šporcelán z pražského letiště Václava Havla vychází na dvoualbu DVD a CD i jako samostatné CD.

Byla to první podobná nabídka?
První. Potěšila mě, tak jsem jel na otočku do Bratislavy, a tam to vzniklo.

Jaké bylo to první hraní?
Bylo to moc hezké, hráli jsme repertoár jako Montiho čardáš, Brahmsův Uherský tanec. Já už jsem tyhle věci hrál s moravskou cimbálkou, tam problém nebyl. Věděli, že mám rád Moravu, že mám rád cimbál, taky proto jsem tolik chtěl hrát 
s cikánskou cimbálkou, miluju cimbál jako nástroj. Ve sklípku byla vždycky příležitost si zahrát. Nebyl to tedy repertoár, který bych neznal, na druhou stranu oni do toho dávali trošku jiný rytmus, někdy jiný akord, v tom to bylo nové.

Postupně vás přijali jako svého primáše, vztah k téhle hudbě máte nyní asi hluboký. Povězte mi, s odstupem těch sedmi let, 
v čem vás hraní s cikánskými muzikanty nejvíc obohatilo?
Já už s Romano Stilo asi tři nebo čtyři roky nehraju, teď mám svoji vlastní cikánskou cimbálovou kapelu – což je pikantní a úplně neuvěřitelné – Gipsy Way Ensemble, úžasní kluci, profesionálové, moc si spolu rozumíme. Celkově mi to přineslo paralelní linii do hudebního života, protože tak třetinu koncertů odehraji s tímto repertoárem, což je hodně. Ale není to repertoár, který by byl nějak levný nebo technicky nenáročný – já se na ty koncerty musím připravit stejně jako na klasickou hudbu, není to opravdu věc, za kterou bych se schovával nebo u které bych si odpočinul. Ale určitě mi to dalo stylovou volnost, protože nemáme žádné noty, a na poslední desku jsem také hodně aranžoval, i tohle pro mě byla nová věc. Radost 
z hudby a odskočení trošku jinam.

Že to není levný repertoár, bylo znát i na vašem posledním adventním koncertu v českobudějovickém Metropolu, kdy program působil tak precizně, že jsem si říkal, zda je ještě místo pro nějakou improvizaci? Vypadalo to jako přesně a do detailů nazkoušené skladby.
Je tam toho málo, je to opravdu tak nazkoušené 
a vypiplané. V některých pomalých pasážích si samozřejmě můžu zaimprovizovat, ale není to tak, že bychom to mohli prodlužovat donekonnečna. Kdybych někde něco prodloužil, tak jsme k sobě navzájem natolik vnímaví, že bychom to nějak pochytali, ale není to ten primární základ.

Teď natáčíte Sonáty a partity pro sólové housle Johana Sebastiana Bacha, desku vydá Supraphon na podzim. Plánujete třetí album nebo něco dalšího 
v gipsy linii?
Ještě ne. Je to druhá deska, potřebujeme ji hlavně hrát na koncertech, a jestli za pět let budu mít pocit, že by to chtělo udělat Gipsy Way 3, tak to třeba udělám. Ale v této chvíli o tom neuvažuji.