Každoročně v parném létě uzraje v Malovicích u Netolic nový 'site specific project', tedy představení určené právě jen pro určité místo. Letos vznikl pro rybník Otrhanec a přilehlé okolí projekt Jezero Grus grus. Ačkoli Grus grus je jeřáb popelavý, toho času chráněný ve střední Evropě, a bylo by tedy jistě užitečné si o něm něco povědět, protože svým celodenním pachtěním a pracovním úsilím se hodně podobá nám, lidem, ještě mnohem lépe bude soustředit se právě pro tuto analogii, pro tuto podobnost s lidmi, na to, jak 'vidí své lidi' sám divadelní projekt. A nebude to pohled radostný.

Projekt je především vynikající interpretací biblické knihy Kazatel, a tak se na hrázi rybníka, na lávce přes něj a na jeho březích odvíjí příběh marnosti. Skupiny diváků, vábené vždy k dalším zastavením křížové cesty marného pachtění cinkající a chřestící pokladničkou, již třímá v rukou přízrak, jehož hlavu tvoří hodiny, putují za – téměř – stále stejnými výjevy.

Ačkoli děj výjevů je různorodý, poslání je stále jedno a totéž: Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. A tak se kolem drobnějších výjevů dostane skupina diváků, nebo spíš stádo hnané touhou přijít tomu na kloub, až k vysoké věži, která by sama o sobě mohla představovat naši kulturu, založenou na lejstrech a papírech, na – jak jinak, než marném – špinění stále nového a nového papíru, který je ve velké míře jen znehodnocen nesrozumitelnými šiframi, razítky a jinými stopami naší kultury. Nakonec se klubko papíru přetrhne, všechno se nějak zamotá a nezbývá, než věž opustit.

Zastavit se a zamyslet

Performeři si na sebe nechali naložit, ovšem jistě dobrovolně, velkou porci velmi namáhavých úkolů. Vždyť kdo by se chtěl dobrovolně v noci máchat v bažině, když kolem je tolik komárů? A přece dívka marně čistící své košile v bahně rybníka zahrála svůj part víc než přesvědčivě. A jiná dívka, visící zdánlivě jen za vlasy na kmeni starého stromu a meditující o tom, že na začátku je jeden, pak dva, tři až po sedm a půl miliardy lidí, kteří se zkrátka nemohou shodnout…, se marně snaží vylézt po vlastních zádech do koruny stromu. O věži již byla řeč a dalo by se dlouze mluvit ještě o jiných scénách, ale bylo by to zbytečné. Člověk-tvůrce, který nám na začátku zarecitoval Kazatelova slova o marnosti, je na konci zopakuje.

Continuo nenabízí žádný hotový recept, dokonce bych se zdráhal označit jejich letošní soubor obrazů za představení. Mnoho z toho, co jsem viděl, došlo mi až při četbě 12 kapitol knihy Kazatel. Continuo nás přivedlo na kraj alespoň krátkého zamyšlení, donutilo zastavit se a zamyslet. Kazatel píše: Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Ač je tedy letošní téma obzvláště těžké, mějme mysl lehkou a hloubejme nad ním svobodně. Ukáže se, že strašidla, která nás v prologu měla chuť strašit namísto ptáků, jsou nakonec také jen lidé, se vším, co k nim patří.

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik

Hodnocení Deníku: 90%