V rozptylu od skic až k hotovým ilustracím se tam představuje umělec, který výstavu zároveň dostal k narozeninám. Jubileum ostatně proniklo i do názvu expozice: 55x Boris Jirků…

Návštěvníka pohltí oranžová, červená, žlutá i zelená. Ať už je to Márguez a jeho Podzim patriarchy či Sto kroků samoty, Afanasjev a Zakázané pohádky, Bulgakov a Mistr a Markétka, Exupéry a Dopis rukojmímu či autor, s nímž je Jirků jako ilustrátor spjat nejvíc, Daniil Charms. Z tuzemských literátů potěší třeba obrázky ke Konci světa Emila Hakla, bonusem je bibliofilie k Horáčkovu Kudykamu, které vyšlo jen 50 kusů.

Krávy kálí v paláci…

Na stěnách visí i díla, jež zlínský rodák, dlouholetý pedagog VŠUP a dnes učitel Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni dosud nikde nevystavil. Jde například o Márqueze.

„Na něm jsem vyrostl. Je to geniální literatura, dobrodružství a expresivní a barvité: parno tropů, muchy bzučí, někde leží mrtvé krávy, jiné chodí palácem, kálí tam a oni to zapalují, což je pro ilustraci dokonalé,“ řekl Boris Jirků.

Márqueze poznal, když na AVU u kamaráda na poličce objevil Podzim patriarchy. Tak ho nadchl, že ho začal sám pro sebe ilustrovat. „Pak jsem to další tři roky pořád umanutě maloval, těch ilustrací mám několik set,“ doplnil.

Po čase ho oslovil grafik Odeonu Vladimír Nárožník. V cestě však stál předseda komise, která musela dílo povolit. A ten prohlásil, že Jirků je psychedelický malíř a ilustrovat knihy bude jedině přes jeho mrtvolu. „Zemřel, další rok jsem komisí prošel a udělal Kroniku ohlášené smrti. Dostala cenu Nejlepší kniha do 35 let, tím pádem se mi otevřely dveře a mohl jsem začít Sto roků samoty,“ vzpomíná.

Márquez à la Jirků uchvátil i Pavlínu Francovou, kurátorku výstavy. Její první vzpomínka je z časů, kdy pracovala v Kmeni. „Můj šéf mi říkal: prosím tě, až sem přijde takový nesmělý, vysoký, s upřímnýma očima, pozor: ten nosí neuvěřitelné ilustrace. A Borisovy ilustrace ke Sto rokům samoty byly pro mě tenkrát naprostým zjevením. Je to šílený rebel,“ uvedla při vernisáži kurátorka Francová.

Krev ve sprše

Má pravdu. Boris Jirků, kterého vždy přitahoval Bosch, exprese a, jak říká, 'krajnost ve vypětí emocí', klidně nechá ze sprchy téct místo vody krev. Trochu šokuje, stejně jako jeho literární ikona, démonický Rus Daniil Charms.

„Četl jsem od něj Sen v době, kdy se tady ani nevydával, a říkal jsem si: to bych chtěl ilustrovat. Intenzivně jsem si to přál a za tři dny telefonát z Arga. Postupně jsem se stal charmologem,“ potvrzuje Jirků s tím, že podobný náraz pro něj znamenala kniha Mistr a Markétka. Světu Bulgakova propadl po první stránce.

Pro jeho tvorbu je důležitá možnost setkat se s autorem, což se mu povedlo třeba u Emila Hakla. Potřebuje se totiž dostat pod povrch. „Nemůžu být běžný čtenář, protože bych té knize měl něco přidat, je to její obohacení a někdy se stane, že je důležitá ilustracemi, protože text třeba zestárne,“ podotýká Jirků.

Vedle skic a ilustrací vystavil ve Sladovně i Autoportrét s dominantní tmavě zelenou. Poněkud depresivní obraz odráží umělcovo problémy na VŠUP, které vyvrcholily tím, když ho prezident Klaus odvolal z pozice rektora.

„V každém jsou ti démoni a toto jsem dělal v době, kdy jsem neměl nejšťastnější období. Abych to přežil, tak jsem se z toho vymaloval. Zdá se mi, že je ten obraz silný, konvenuje expresivitě Márqueze, proto jsem ho tady nechal. Je to i terapie,“ vysvětlil Jirků.