Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří k vám promlouvají? Představujeme Martinu Touškovu, redaktorku Českého rozhlasu České Budějovice.

Rozhlasový typ

V rozhlase pracuji od června 2001, kdy jsem se přistěhovala do jižních Čech. Pocházím z vesnice v Podkrkonoší. Vystudovala jsem v Praze češtinu a historii.

Nastoupila jsem tehdy do zpravodajství, ale teď dělám publicistiku, která mi vyhovuje víc. Předtím jsem se rozhlasové práci nevěnovala. Nemám za sebou žádné rozhlasové školičky ani recitační kroužky. Ale studium češtiny na vysoké škole bylo dobrou průpravou pro práci v rozhlase. Když vykládáte látku studentům, asi by to mělo být zajímavé a člověk by u toho neměl koktat.

I když rozhlasový redaktor musí zvládat i jiné věci, než je mluvení na živo do éteru. Musí umět najít zajímavé téma, oslovit ty správné lidi, pracovat se zvukem.

Rozhlas poslouchám odmalička. Jsem takový rozhlasový typ. Myslím si, že lidé by měli rádio poslouchat, a to i mluvené slovo, nejen písničky. Poslouchání rozhlasu totiž obohacuje slovní zásobu a pomáhá kultivovat projev, tedy pokud máte naladěnu tu správnou stanici.

Většinu pracovní doby strávím tím, že dělám, co mě baví. Připravuji například pořad Zdravíčko. Zrovna jsem dělala do odpoledního proudu jeden díl domácí apatyky, kde se zabýváme tím, jak léčit různé choroby přírodními prostředky. Teď jsem zjišťovala, jak pomoci od hučení v uších. Je to hrůza, která není vidět, ale je slyšet. Při léčení se používají například ušní svíčky, hořčík nebo jinan dvojlaločný.

A když jsme u toho zdraví, není to tak dávno, co jsem přišla o hlas. Bylo to tehdy komické, ale uvědomila jsem si, jaký je to průšvih, když rozhlasák přijde o hlas. Týden jsem chraptěla, ale naštěstí se to samo srovnalo.

Kromě běžné denní práce, což jsou třeba už zmíněné příspěvky o zdraví, si čas od času ráda udělám i něco náročnějšího. Moc ráda vzpomínám například na setkání s knězem Václavem Dvořákem, s nímž jsem točila pětidílný pořad Osudy pro stanici Vltava. Nebýt rozhlasového mikrofonu, tak bych se k tomuto zajímavému člověku tak blízko asi nedostala.

Přípravě některých pořadů je třeba věnovat spoustu času, a tak jsem pak ráda, když v lidech něco zanechají a já se o tom dozvím. Na rozhlasové práci je nevděčné, že pořady se většinou příliš nereprízují, na rozdíl od těch televizních. Odvysílají se například v premiéře na stanici Praha, pak třeba podruhé u nás, a tím to skončí. Někdy si lidé ještě pořad mohou poslechnout na internetu nebo mi zavolají, jestli bych jim ho neposlala. Tak jim hotový pořad vypálím na CD a pošlu a posluchači pak třeba mají dárek pro někoho blízkého.

Klimbání u krbu

Nedávno jsem se spolu s přítelem přestěhovala do Rudolfova. A stala jsem se znovu venkovankou. Vedle domu máme louku, naproti les, kam chodíme se psem na procházky. Užívám si polosamoty a ticha, zvláště teď, když je celá krajina zasněžená. Jsou tam moc krásné jasné noci, nerušené světlem města.

Čas od času večer zatopíme v krbu a já si u něj čtu a někdy popravdě i poklimbávám.