„V Opařanech u Bechyně věštili roku 1851 panskému fořtovi trojčata. Přišla jen třetina s ohromnou palicí za tři. Žasla zkušená bába: Takovou hlavu vidím dnes ponejprv. Odsekl felčař: není to hlava, je to vodnice, mozku tam není, nedočká zítřka. Náno, spěš do špajzu, přines největší sklenici, kde byly okůrky; bude to pro pana krajského fysika vítaný preparát do špiritusu. Pro tuto hlášenou nestvůru přijel si z Tábora fysikus sám, shledal ji však naživu, právě ji ve víně koupali na posilněnou. Nešťastná paní, vece matičce, máte to blbečka, na sebe metlu; zraky má zkalené, budete ho vodit na provázku.“

S nadsázkou popsal svůj porod průkopník zdejších agrárních dějin. Enfant terrible české vědy historické, v jehož povaze se potkávala vlídná vstřícnost se zlobným hněvem. Milovník nápoje z kombuchy. Jana Peiskera, od jehož narození letos uplynulo 160 let, připomíná kniha O sobě a o našich předcích. Z jeho prací ji sestavila Dagmar Blümlová 
z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity.

Piskoř, jak se mu přezdívalo, se narodil 25. května 1851. Skoro slepý. Ve škole si protrpěl své, pokřikovali na něho Slepejši! Pro rodinu revírníka v lesovně u Opařan, které se říká Na poušti a kde dnes sídlí léčebna, znamenal přítěž. Naštěstí poblíž žil sedlák Kocourek, jenž prošel kus světa a znal hodně novinek ze zemědělství.

Mučivě nudná škola

„Jenomže Češi neradi změny, takže ho měli za magora, venkovská společnost ho exkomunikovala a s tím malým, skoroslepým klukem se sešli. Tam někde je začátek," říká Dagmar Blümlová.

Peiskera s sebou bral na pole. A nadchl ho. „Byl to sedláček osvícený, rozený pedagog. Byla to pro mne, tříletého, vysoká škola ohromných poznatků, příčinnosti všehomíra," vzpomíná Peisker v životaběhu, jenž je součástí knihy.

Vesnická škola ho 'mučivě nudila', obrat přišel až na táborském gymnáziu. Vzpomínal na učitele Antonína Tilleho. „Psal mu šmrncovní dopisy, v jednom se podepsal jako vděčně oddaný žák Nezbeda," přibližuje Blümlová.

Když studoval na univerzitě v Praze, vrátil se mu po operaci zrak. Jenže během nevidomých let si již zafixoval jiné myšlení: byl praktický filozof, proto ho měl rád TGM. „Dovedl věci domyslet životní zkušeností. Před časem dělal jeden kulturní historik práci o měšťanských domech a řešil, kam dávali pod postel nočník, jestli do hlav, nebo do nohou. Tak si kluk lehl s otázkou: kam sáhnu? Přesně tak uvažoval Peisker," vysvětluje Blümlová.

Kabát od Náprstka

Příklad: Životem ho provázel pluh. Psal, který jeho typ rolníka vychovává. „Byl zvyklý si všechno osahat, tím vypiloval myšlení k naprosté přesnosti. Nesnášel jakékoli kecy, což je v Čechách docela blbý," doplňuje historička.

Je to trefné: doma žil Peisker mnoho let v relativní bídě. Jako knihovník Klementina – odkud ho nakonec vyštípali – se ale proslavil i coby muž, který na jihočeském venkově zachraňoval jeho pozůstatky. „Vojta Náprstek, k jehož stolní společnosti U Halánků patřil, 
v něm našel velké zalíbení, nechal mu ušít dlouhý kabát se spoustou kapes. Byly tak velké, aby se do nich vešel i kancionál," usmívá se Blümlová.

Nakonec odešel do  Štýrského Hradce, kde se stal docentem agrárních dějin. Tam právě jeho požádali, aby do prestižní londýnské encyklopedie napsal kapitoly o Slovanech. Ovšem i v Hradci měl problémy, zvažoval dokonce sebevraždu, z níž se vykoupil spiskem Moje martyrium.

Zlom nastal se vznikem ČSR, kdy se i díky Masarykovi, k němuž se obracel jako k Pastýři, získal místo profesora kulturních přírodnin na Univerzitě Karlově. A rokem 1920 se datuje přednáška, jež dala nyní název knize. Mluvil v ní o Slovanech – že byli otroci, že si nikdy neuměli vládnout nebo že se jim příčí princip autority. „Věci, které cítím velmi aktuálně. Mně se moc líbí pasáž, že žili 
v bažině, která se nedala překonat. Slovan žije v lásce k nejbližším a v mračné nenávisti 
k okolí. Úplně vidím rentgenovým okem panelák," porovnává Dagmar Blümlová.

Oči hořící hněvem

Se svými názory ale hodně narážel. Znevažovat zkraje 20. století Slovanstvo slovy 'svobodu ihned ztrácel, sebekázně nepoznav' rovnalo se kacířství, o časech po roce 1948 nemluvě.

Jan Peisker byl složitá povaha. Spisovatel Richard R. Hofmeister zaznamenal, že když byl naštvaný, ježily se mu fousy, oči hořely hněvem, obličej připomínal krutého zápasníka a neodvažoval slova na jemných vážkách. Zároveň však dokázal být velmi vděčný.

Na stará kolena se oženil. Přítel mu na smrtelné posteli odkázal svou ženu. „I v tom vidím racionální úvahu: byl sám, zřejmě ji znal, tak si ji vzal. Není to zas tak divné, Vilém Mathesius, když mu umřela žena, si vzal její sestru," glosuje Blümlová.

Zjevně si s ženou rozuměl. Dokládá to fotografie, kde má Peisker na hlavě bedničku a jeho Theodora hrnec. Dával najevo, že se nemá brát všechno vážně a že nadsázka je důležitá.

Zemřel 29. května 1933. Již pět let před smrtí ale s osobitým humorem shrnul svůj život. „Nebožtík náš felčař diagnózou, že v mé vodnici mozku není, patrně přestřelil; jakás buňka přece tam byla."