Když jste začínal představení zkoušet, mluvil jste o tom, že uvidíte, jaké podněty zámecká zahrada nabídne…
Ta zahrada je moc hezká. Dokonce, kdybych tušil, že je to možné, tak bych to nejraději dělal bez dekorace. Herci jsou totiž tak dobří, že žádnou dekoraci nepotřebují. Ale když už jsme to nechali udělat, tak ať tady jsou.


Ponechal jste známé italské komedii její klasické pojetí?
Myslíte, jako že nehrají nahatí nebo ve skafandrech? Ne, tohle představení je pro lidi.
Goldoni je hravý, je to o lidech a je to prázdninové představení. Tady nejde o umění, tady jde o hezký večer. Když je to totiž moc umění, tak ten večer hezký není.


V čem je toto představení jiné než dvě předchozí, která jste před otáčivým hledištěm už režíroval?

Jiné je v tom, že Goldoni je opravdu v tom parku trochu zvláštní. I Shakespearovy Veselé paničky byly dost těžké, protože se odehrávají v interiérech, ale nějak jsme to zvládli. Tady je vše na hercích a na přírodě kolem.


Překvapilo vás něco ve spolupráci s herci činohry Jihočeského divadla?
Ano, jak jsou mladí a úžasní, a co se týká technické vybavenosti – jsou opravdu dobře připraveni, pohybují se krásně a hrají hezky. Já jsem se totiž vedle zkoušek zašel podívat do Jihočeského divadla a musím přiznat, že ten soubor je velice dobrý.


Zdá se, že obsazení Tomáše Drápely do role Truffaldina byla také dobrá volba…

Je skvělý a pracovitý; ten se snad pro tu roli narodil! Když ho vidím, tak jsem z něho nadšený, jako jsem byl z Petry Hobzové, když tady hrála. A porovnám-li s jinými divadly, tak tady jsou připraveni, umějí text a pamatují si, což se málokdy podaří. Na jedné zkoušce se něco dohodne a na další už se to umí; jsou úžasně poctiví a hraje jim to dohromady. Jsem tady s nimi zkrátka strašně rád a je to tady mimořádné. Na to, že je to subvencované divadlo, tak je to skvělé.


Je představení fyzicky náročné?
Tady jsme moc mrzli, hlavně minulý týden to bylo dost drsné, především pro herce, kteří běhali v mokru. Fyzicky je to náročné zejména pro Truffaldina. Až Tomáše diváci uvidí, zjistí, že je opravdu takový přírodní úkaz, protože, co on všechno vydrží…? A já mu upřímně závidím.


Při zkouškách hercům některé scény také předehráváte …
Chce to, abych jim nemusel nějaký záměr dlouho vysvětlovat. Já jim to ukáži, aby vždy věděli aranžmá.
Dříve jsem používal videonahrávku, protože herec potom sám vidí, co po něm chci. Tady na to ale není čas a prostor je široký, hraje se ve velkých rozměrech, takže kamera by to nepostřehla a videozáznam by moc nepomohl.


Budou mít jak samotná točna, tak rokoková Bellarie, také v tomto představení svoji úlohu?
Vždycky jsme to dělali tak, že točna hraje zároveň – má tu funkci, že dává tempo. A Bellarie byla vždycky využívaná jako jediný architektonický prvek, takže jsme si tentokrát řekli, že se bez ní obejdeme.


Jak jste se vypořádal se zasazením prostředí italských Benátek do Českého Krumlova?
Existuje taková jedna hezká hra, na začátku obkročí jeden starý herec tak asi čtyři metry krát čtyři metry a řekne: „Tak tady je prostor a je na herci, zda je to dům, moře, palác, zahrada…“ Protože to všechno je jen na hercově schopnosti zahrát a na divákově fantazii.
Ono to tak opravdu je, že dekorace a pozadí nejsou důležité. Tady je to skutečně na hercích a oni to unesou, proto během zkoušek zjišťuji, že tady kulisy vlastně vůbec nepotřebuji.


Kam jste sáhli pro hudební doprovod?
Dramaturg divadla František Řihout pomohl s výběrem muziky. Je to italská hudba Ottorina Respigha z krátkého komediálního baletu, který se jmenuje Kouzelný krámek. Respighi sebral různé melodie z Rossiniho oper a nově je sestavil.
Hudba tady pomáhá tempu představení, nepoužívá se pořád, v určitých místech je jen na podkreslení.


Můžete postřehnout rozdíl mezi kamenným divadlem a otevřeným jevištěm?

Já rád dělám v plenéru, nedávno třeba v Dubrovníku. Je to vždy výzva pro herce, protože najednou, když hraje bez kulis, musí být mnohem výraznější. Na jevišti mi připadá všechno vylhanější. Ale tady v konfrontaci s pravými stromy a pravou trávou je hezké, když je člověk taky opravdový.
Je to vděčná komedie, Goldoni nebyl taky žádný umělec, byl to služebník divadla, měl rád herce a měl rád lidi. Proto si z nich dělal legraci, a to je nesmrtelné, to stále platí; lidé jsou pořád stejní – blbí, chytří, ješitní… Člověk je k politování i k pomilování hodný tvor – to je moje deviza. Aby byl dojemný a aby byl také směšný.


Je pro vás tato práce příjemným odbočením v běhu pracovně náročného roku?
Já od začátku roku stačil udělat Veselé paničky windsorské v Bělehradě, hrál jsem hlavní roli v jednom maďarském filmu, objel jsem pár festivalů a ještě není ani polovina roku. Do konce roku mám ještě tři další festivaly: v Portugalsku, ve Francii a Trenčianských Teplicích.
Ale já mám rád Šestáka a afinitu k tomuto kraji. Byl jsem tady už několikrát, točilo se mi tady pěkně, chovají mě tady jako v bavlnce a cítím se hýčkaný.
Teď bych jen chtěl, aby představení bylo takové, abych si to hýčkání zasloužil.


Stačil jste si za tři týdny zkoušení jižní Čechy trochu užít?

Krumlov, jinde jsem nebyl a nikam jsem nejel. Zkoušíme večer, takže dopoledne mám volno, které jsem využil už dvakrát na vodu. Taky jsem se už jednou udělal… Sjeli jsme z místa kousek nad Krumlovem až do Zlaté Koruny . Je to už tradice, že si v létě kousek Vltavy musím sjet.


Jak se díváte na osud českokrumlovského otáčivého hlediště?
Jsem rád, že to funguje, a budu ještě radši, když se najde místo, kde by točna mohla stát. Protože když se podívá člověk zvenčí, zjistí, že tento space ship sem nepatří. Bylo by lepší, kdyby se mu někde v Krumlově, kde má tradici, mohlo udělat zázemí.
Nemám ale rád všechny bořitelské snahy, které to chtějí zničit hned, a budu rád, když se seženou peníze to postavit jinde. Kdybych je měl, tak je na to dám.
Podívejte se, na zemi jsou staré velké, těžké, kachlíky; všechno je robustní. Takže s nepřáteli točny do jisté míry souhlasím.