Música folklórica checa. Pod touto značkou strávila folková kapela Jen tak tak tři týdny v Mexiku. Na turné, z něhož se hradecká skupina vrátila před pár dny, odehrála pět koncertů, potkala kovboje, indiány, uplatila hlídku svým albem a stihla i koupel v Pacifiku.

Do Mexika se vypravili podruhé, na pozvání kytaristy Aróna Govey a Baldomera Felixe z města Los Mochis. V turisticky atraktivní aglomeraci s milionem obyvatel vystupovali v centru pro děti.

„V programu legračně přepisovali písně, třeba Nez acha'zes slunce. Zase to bylo srdečné, lidé na konci vstávali, tleskali a zpívali s námi,“ vypráví kontrabasista Miloslav Vokáč s tím, že přes den bylo u moře až 30 stupňů.

Folk doplnil balet

Folkaři si všimli, že od roku 2006, kdy tam koncertovali poprvé, se Mexičané zvedli. Bylo to patrné třeba z nových busů, po starých herkách ani stopy. V dalším velkoměstě, Culiacanu, se představili jako hosté skupiny, která ztvárnila hudbou a baletem legendy. „Flétna, tři mlátili do bubnů, basa a bicí souprava, k tomu tanec a uprostřed vystoupili folkáči z Čech. Zajímavé bylo, že během té show tvořil malíř abstraktní obraz,“ líčí muzikant.

Do Mexika jeli s programem, v němž polovinu tvořily jejich písničky a druhou lidovky. Ty natočili i na desku a zpěvačky Nela Mládková a Klára Šimková si kvůli nim vezly kroje, Vokáč s kytaristou Pavlem Jarčevským košile. „Když holky zatančily, to byly ovace, až jsme si chvíli říkali, že už jsme horší než Eva a Vašek. Ale tam to má smysl, pro ně je to exotika,“ usmívá se basista, v civilu ředitel hradeckého gymnázia.

Bodovali s mexickou národní, valčíkem Ay ay ay, který u nás zpíval Matuška. Z českých zabíraly různé - mezi obchůdky rytmické Čerešničky, jinde romantické Nezacházej slunce nebo Teče, voda teče. Největší publikum měli ve městě Navojoa, kam je pozval loutkoherec, jemuž se jejich skladby líbí.

„Byl to festival jídla, ale uprostřed obchodního domu na hlavní ulici. Zvuk úplně hrozný, ale lidé nadšeně zpívali s námi,“ říká Miloslav Vokáč.
Na jamm session je pozvali ve městě Mazatlán, kde žijí v zimě hlavně Američané a Kanaďané. Hostila je zpěvačka, hlasem blízká Evě Olmerové. „Druhý den jsme šli po náměstí a řítila se k nám nějaká paní: supr koncert! Byla to kanadská písničkářka a povídá: pojďte, máme každé pondělí jamm,“ popisuje Vokáč.

Další zážitek si přivezli z Guamuchil, kde přispěli k výročí herce a zpěváka Pedra Infante, idolu Mexičanů z 60. let, jenž má i hvězdu na chodníku v Hollywoodu. Když dohráli na pódiu u železniční stanice před jeho muzeem, zkamarádili se s pouličními hudebníky mariachi a střihli si s nimi Ay ay ay.

Kromě hudby stihli i leccos dalšího. Retro si prožili v kovbojském městečku, kde spali na ranči. „Jak ve filmu: jedna hlavní ulice, chlapi v sombrerech. Byla neděle a na náměstí tancovačka. Kovbojové si koupí za 100 pesos lístek a můžou celý večer tančit s děvčaty. Když hraje kapela dobře, dostane honorář, a když se nelíbí, získá ho obec,“ směje se Vokáč.

Pocit, jako by viděli celé Česko pokryté světly, měli, když přilétali do Mexiko City, rozlohou stejně velkého. Letadlo jim jednou také málem uletělo, ale jinak se turné obešlo bez komplikací. Ačkoli se pohybovali i na nebezpečných místech, kde je kontrolovali vojáci. „Ale byli docela milí, ani nás moc neprohrabovali, rádi si od nás vzali jedno CD. Já se na ně dívám jako na kluky, kteří jsou uprostřed divočiny a v noci tam na ně může najet banda banditů a čelí přestřelce,“ vysvětluje kontrabasista.

V Grand Caňonu

Poslední tři prožili v jakési obdobě Grand Caňonu. Hory vysoké 3 500 metrů plné indiánů, o nichž psával Karel May. Muži pracují pro drogové kartely, ženy prodávají suvenýry a jejich krásné děti žebrají. „To byl zážitek. Když to člověk vidí a pak přijede zpátky do Čech, tak ty naše žabomyší války jsou pro něj úplně nepodstatné,“ srovnává Vokáč.

Z turné připraví kapela pořad Mexiko 2 se dvěma tématy: indiány a Viva la muerte, oslavou mrtvých. Oproti prvnímu bude méně fotografií a víc písniček. „Jednu novou jsem už učil primány a líbila se, protože poslední slovo se čte naser.“