Tady jsme bydleli, říká muž a ukazuje na skupinku bříz na louce. O kus dál jen pár mechem porostlých pozůstatků obvodové zdi připomíná, že tu kdysi stávala škola. Tragický osud vysidlování a rušení vesnic v jihočeském pohraničí mapuje dokumentární film Hledání ztraceného dětství. Jedná se už o druhý snímek z cyklu Domov – Heimat, který vyrobila TV MY pro Jindřichohradeckou kulturní společnost. Autory námětu a scénáře jsou Sabina a Jiří Langerovi.

Vyprávění začíná v rakouském městečku Reingers, kde se pravidelně scházejí lidé, jež byli při poválečném odsunu vyhnáni ze Sudet. Následují působivé záběry na místa 
u hranic na Novobystřicku. Kdysi tu stávaly vesnice, dnes tu po nich zbyly většinou jen cedule nebo křížky.

Pozornost tvůrci zaměřili na obec Romava. S jejími obyvateli si dějiny 20. století nepěkně pohrály. Po válce v roce 1918 vesnice připadla Čechám, což vedlo i k bizarním situacím. „Narodil jsem se po válce, takže jsem dostal české občanství. Moji rodiče ale byli Rakušáci," vzpomíná jeden 
z aktérů dokumentu. V roce 1939 se Romava stala součástí německé říše a museli odsud odejít Češi. O šest let později se situace otočila a při divokém odsunu byli vyháněni Němci. Nakonec se v roce 1952 rozhodlo o zrušení vesnice.

Její osud nyní mapují autoři dokumentu prostřednictvím jednoduché dějové linky – dva bývalí obyvatelé, Sudetští Němci, strýc a synovec Franz Macho a Adolf Neuwirth se vracejí do pohraničí 
a procházejí kraj svého dětství. Právě jejich bloudění po místech, kde stávala vesnice, je nejpůsobivější. Namísto velkého hospodářství totiž nacházejí jen les a aby objevili zbytky zdi školy a kaple, musí důkladně pátrat v husté trávě.

Přitom vzpomínají na minulost, především dobu odsunu. „Dostali jsme rozkaz do tří hodin Romavu opustit. To bylo ráno a v poledne jsme byli pryč. Dědeček měl povoz, koně a žebřiňák a jeli jsme do Rakouska. Já jsem měl jenom šaty, malý batoh a v něm oblečení a moje matka měla také jen ruksak," vypráví.

K tomu zazní i příběhy 
z války či pozdějších let. Tvůrci se nedrží striktně chronologie, spíše se zdá, že aktéři vyprávějí,tak, jak se jim zrovna události vybavily, proto je důležitá základní historická znalost . Emoce však ve filmu fungují bezchybně. Obzvláště při pohledu na zaniklou vesnici. „Člověk by brečel, když to takhle vidí, takhle zplanýrované. Přitom to tu bývalo tak krásné. A dneska. Ach, bože…," komentují Franz Macho a Adolf Neuwirth.

Jeden z nich ale nakonec praví, že vyhoštění pro něj vlastně bylo štěstím, vzhledem k tomu, jak se pak situace v Čechách vyvinula. V žádném případě však nechce, aby se na kraj jeho dětství zapomnělo. A právě tomu by měl nový dokumentární film napomoci. Nezbývá než doufat, že časem přibudou i další pokračování. Náměty by se určitě ještě našly.

ČTĚTE TAKÉ: Osada zmizela, ale oni se znovu sešli u hranic