Do jižních Čech pravidelně přivádí takové umělce jako Adolf Born, Olbram Zoubek, Marta Taberyová či Jan Saudek a se všemi se zná osobně. Marie Hanušová vede od roku 1996 městskou galerii v Týně nad Vltavou. Letos tu uspořádala již devatenáctý ročník kolektivní výstavy Vltavotýnské výtvarné dvorky. „Rutina to není, a to 
z jednoho prostého důvodu – 
s výtvarníky není jednoduchá práce," říká s úsměvem.

Scházíme se v době vaší dovolené. Daří se vám vypnout a nemyslet na galerii?
To nejde. Mám volno druhý týden a za tu dobu jsem tam byla třikrát. Už se prodalo několik děl z Dvorků, takže jsem musela jet doplnit expozici, a pak se nám porouchala plastika Františka Svátka. Musela jsem ho tedy sehnat, aby ji opravil. (V tu chvíli zazvoní telefon. Volají z galerie.) No vidíte, to je přesně ono…

Chodíte do ostatních galerií?
Tentokrát se věnuji hlavně bytu v Českých Budějovicích, do kterého jsem se právě přestěhovala. Jinak ale pochopitelně ano. V sobotu jsem zahajovala výstavu Michaely Lesařové – Roubíčkové v Galerii Knížecí dvůr, před dvěma týdny výstavu Sáry Saudkové a Jana Saudka na Plumlově.

Ve vaší galerii jsou tradiční letní akcí Vltavotýnské výtvarné dvorky. Jak dlouho vám po tolika letech zkušeností trvá jejich příprava? Není to už rutina?
Jednotlivá díla dávám dohromady asi od února, ale celý rok se rozhlížím na internetu nebo po výstavách. Objevuji zase mladší výtvarníky, třeba teď je u nás poprvé Michal Trpák. A rutina v tom nemůže být z jednoho prostého důvodu – s výtvarníky není jednoduchá práce. Už mi sice posílají reprodukce přes internet, ale stejně to není snadné. K počítači nechodí každý den, takže jakmile něco chci, posílám jim email a zároveň sms. A když už to z nich konečně dostanu, tak chci přesnou popisku a i to je někdy problém. Vždy na něco zapomenou, na rok, rozměry, techniku nebo dokonce na název.

Je velký zájem ze strany umělců?
Dost velký, protože katalog Dvorků je prestižní záležitost. Hlavně pro začínající autory, kteří pak třeba žádají o vystavení v renomované galerii, je to prostě vizitka. Katalogy z Dvorků jsou uložené v Národní galerii, na vysokých školách a dozvídám se, že i v zahraničí. Výtvarníci je rozvážejí do světa, jsou například v New Yorku nebo Japonsku.

Odmítáte některé umělce?
Já si vybírám autory sama a přímo je oslovuji, abych se vyhnula dotazům, proč jsem někoho vyřadila. Vím, kolik se mi toho do galerie asi vejde, kolik tam může být malířů, grafiků, sochařů, sklářů. Stává se mi ale, že oni si mezi sebou tu přihlášku rozmnoží a přijde mi jich víc. Pak ale můžu odmítnout, protože nebyli vyzvaní. Kdybych to nechala otevřené, bylo by to tak na Jízdárnu Pražského hradu.

Podle čeho tedy vybíráte?
Asi dvacet jmen je stabilních. Jedná se o umělce, kteří Dvorky vlastně udělali, například Born, Kulhánek, Zoubek nebo Marta Taberyová. Další autoři, to jsou všechno známí 
a kamarádi, protože já jsem 
25 let pracovala v Mánesu a se všemi přicházela do styku. Když končili studium, chodili ke mně kvůli legitimaci a stipendiu. V Týně už vystavovalo přes 550 umělců a všechny znám, vím, co dělají. Navíc ve svém volnu navštěvuji ateliéry a sleduji, co kdo dělá.

Vytváří umělci díla přímo pro Dvorky? Mají nějaké zadání?
Nemají, kdysi jsem o tom uvažovala, jenže řada lidí by to asi těžko strávila. Takže je nechávám v jejich tvůrčí činnosti. Většinou dělají novou věc přímo pro Dvorky. Stává se, že přivezou ještě mokrý obraz.

Rozmístění děl v galerii si plánujete také sama?
Instalaci a koncepci dělám sama a, musím to zaťukat, ještě mi to nikdo nezkritizoval. Jsem ráda, že to vždy trefím, protože je tam spousta rozdílných žánrů, grafika, ilustrace, kresba, do toho plastiky. Všechno se nehodí ke všemu. Je to docela oříšek, ale daří se mi dát to dohromady, protože vím, jak ti lidé pracují a  co asi přivezou. Zatím mě nikdo nepřekvapil natolik, že bych si 
s tím nevěděla rady.

Pomáhá vám prostor galerie?
Vltavotýnská galerie je vynikající v tom, že je hodně členitá. Nejsou tu dlouhé stěny, to by pak bylo náročné. Už 
u těch dvou zdí v hlavní místnosti si člověk musí hodně dávat bacha, aby nepřestřelil.

Jste spokojeni s návštěvností?
Já myslím, že jsme. Jednak byla velkolepá vernisáž, dorazilo přes 400 hostů a asi 55 umělců, a nyní je návštěvnost slušná. Máme knihu na zápisy a já chci, aby lidé psali, odkud jsou. Je úžasné vidět, že k nám jezdí i z Moravy a ze Slovenska, někteří vyloženě kvůli výstavě. Když jsem knihu prohlížela naposledy, nebyl tam jediný negativní zápis. Myslím si, že je to také proto, že umělce vybírám tak, aby si každý návštěvník něco našel. Samozřejmě je logické, že když vystavuje 77 autorů, tak se vám všechno líbit nebude, ale já se to snažím promíchat.

Loni jste mluvila o tom, že už 
v galerii končíte. Co se změnilo?
Nezměnilo se nic, pořád chci skončit a budu mít jednání s vedením. Ale při vernisáži Dvorků mě opět přemlouvali, abych vydržela do dvacátého ročníku. Přišly mi nádherné emaily a dopisy, které mě až rozbrečely, například: „Marie, prosím tě, ještě vydrž, ať tu dvacítku společně dotáhneme." Takže uvidím, jak se domluvíme. Pro mě by po přestěhování do Budějovic bylo pochopitelně složité dojíždět.

Nechybí vám bydlení v Týně?
Chybí mi dvoreček se zahrádkou, kam jsem si sedla takhle po ránu. To bylo úžasné. Vím, že mi to bude chybět, ale nedalo se nic dělat, náklady na dům pro mě byly obrovské.

K umění jste se dostala díky inzerátu, v němž hledali sekretářku do Svazu českých výtvarných umělců. Byla to tedy náhoda. Neuvažovala jste někdy během života o jiném oboru?
Mě to hned vtáhlo, hlavně lidi a ta společnost, do níž jsem přišla. Nebyli to jen výtvarníci, ale i herci a zpěváci na vernisážích. To mě šíleně vzalo, přicházela jsem do styku s legendami jako byl pan Hrušínský, když zahajovali výstavy. Dodnes mám schované katalogy. Vlastně nemám ve skříňkách osobní věci jako takové, ale je to plné katalogů.

Sledujete i jiné oblasti umění, například knihy?
Čtu ráda, ale musím přiznat, že v poslední době moc ne, protože jsem měla spoustu starostí se stěhováním a výstavou a nedokázala se vůbec soustředit. Tak teď se snad pustím znovu do čtení. Nemám připraveno nic konkrétního, ale miluji Remarqua.

V dnešní době se hodně mluví 
o tom, že pro kulturu je to těžké. Pociťujete to také?
Když jsem začala dělat Dvorky, tak se toho spoustu prodalo. Dnes se to lidem líbí, ale bohužel nemají peníze. Pro umělce je to těžké. Jsou to strašně pracovití lidé a bohužel dělají takzvaně do šuplíku.

Dá se říct, jestli máte letos na Dvorcích oblíbené dílo?
To se říct nedá, opravdu. Pochopte, že s umělci jsem tak spjatá, a tak dobře se známe, že je mám ráda jako lidi a k tomu se nabalují ještě ta jejich díla. Je to taková symbióza.