Moje samota je dobrovolná volba, říká malířka Renata Štolbová

Stává se z ní poloviční poustevnice. Žije nově sama, jen se psem Quidem v Holubově pod Kletí. Poloviční proto, že je stále mezi lidmi, jezdí za ní mnozí přátelé a sblížila se se sousedy. Před pár dny dokončila velký obraz do obnovené kaple v Žalanech u severočeských Lovosic, chystá adventní výstavu do českobudějovické Komorní galerii U Schelů a příští rok plánuje betlém z desek starých lavic a stolů v Krasetíně, kam chodí na koncerty 
v hostinci U Kuchařů. „Vyhovuje mi obyčejný život na vesnici, kdy na mě soused zamává z traktoru. Je to něco, co v sobě mám léta, 
a hlavně ve vztahu s přírodou,“ říká 58letá malířka Renata Štolbová.

Nově žijete v Holubově. Proč jste se přestěhovala z Dobré Vody? Vracíte se do krajiny vašeho dětství?
Určitě. Při své neklidné cestovatelské povaze jsem měla pocit, že mohu být kdekoliv a jakkoliv, že nemám hluboké kořeny. Ale jak šel čas, hodně se ve mně ozýval dávný stesk po tom, co jsem mívala ráda jako dítě. To v sobě uchovávám 
i jako zdroj inspirace. Jezdili jsme za strýcem na Kluka, měl tam pronajaté dvě místnůstky v lesním statku. A s rodiči na Kleť. Vnímala jsem to silně. Dívčí Kámen 
a Třísov jsou pro mě dětské výlety, nehledě na to, že jsem jako dítě z paneláku do svých 18 let koukala na Kleť přes věžičku špitálu.

Kleť se vám dostala do obrazů ale dřív, než jste se sem přestěhovala.
Nejdřív nevědomě a potom vědomě, když mě oslovil Sváťa Mlčoch, duchovní otec knihy Kleť a Blanský les. To už jsem Kleť sledovala z holubovského dvorku. Vidím na ni nejlépe z ateliéru, z koupelny a ze dvora, což je pro Budějčáka, jako jsem já, docela hezká okolnost, vidět na Kleť ze svého domova.

Víc než Kleť samotná jsou pro vás ale důležitější místa 
a cesty kolem ní. Proč?
Kleť je taková kvočna, která má mohutné tělo 
a křídla po stranách. Hlava je rozhledna, vysílač a ta dobrá hospoda. Ale nejradši mám její levobok a pravobok, tajuplné výlety, je tam spousta cest, které ani nejsou v mapě. Ráda je prozkoumávám. Kleť je pro mě symbolem výletů s partou, ale moje všednodenní pochody se psem se odehrávají zejména na pravoboku jejího masivu.

Jak na vás zapůsobila ústecko– lovosická Kleť, hora Milešovka, kterou jste potkala cestou do Žalan, kam jste vezla do obnovené kaple velký obraz svatého Fabiána a Šebestiána?
S kamarádem Jardou jsme absolvovali výstup na Milešovku a byla jsem ohromena. Neznala jsem ji, byli jsme i v Pravčické bráně, povedl se nám krásně barevný den, mraky, slunce. Je to síla a chápu, že kdo se tam narodil, má také doživotně silnou inspiraci.

Zdroj: Repro: Deník

Je pro vás běžná zakázka dělat velkoformátový obraz do obnovené kaple?
Vůbec ne. Obraz s rámem 125 x 125 centimetrů je mimořádná zakázka. Ale nedávno jsem dělala svatého Prokopa do kamenné stavbičky Na Letné u Zlaté Koruny, což je schwarzenberská lesní školka. K tomu mě přiměli muži ze Spolku žebříkového kamene, jehož jsem členem, opravuji křížky v okolí, píšu nápisy Pane, smiluj se, Carpe diem… Teď je přede mnou další kaplička, krásná čtyřboká boží muka v polích mezi Chmelnou a Vinnou, kam budu dělat čtyři malé obrázky.

Zajímavé je, že vaši svatí Fabián a Šebestián působí trochu jako sympaťáci…
Svěcení obrazu byl přítomen mladý ředitel školy 
a říkal mi: „Jsou takoví pozitivní.“ Mučedníci a pozitivní? Ale v podstatě ano: proč je zobrazovat v trýzni a kalužích krve, když život položili dobrovolně a s radostí?

Jakou hudbu jste při malování poslouchala?
Byla to směs. Středověké skladby od skupiny Kvinterna, ale ke konci jsem si hodně pouštěla Ivu Bittovou a nejvíc její CD Zvon, které považuji za geniální.

Malujete svaté, opravujete křížky… a žijete sama. Jak se vám žije bez lásky?
Já to tak vůbec nevnímám. Je rozdíl mezi samotou a osamělostí. Moje samota je dobrovolná volba, protože jsem z manželství odešla, cítila jsem se víc osamělá v něm než bez něj. Mám ráda život, ten pocit ve mně sílí a není to tak, že člověk svoji lásku spotřebuje na partnera a na rodinu. Jezdí sem za mnou spousta přátel, mám ráda hodně místních lidí, les, zvířata… To mě činí neosamělou 
a naprosto mě naplňuje.

Zdroj: Petr Zikmund

All You Need Is Love od Beatles pro vás neplatí?
Ale ano! Láska má mnoho tváří a tohle mi připadá bohatší. Farářům nikdo nevěří, když říkají, že nepotřebují ženu, že jejich způsob lásky zahrnuje veškerenstvo. Ne všichni to myslí vážně, ale těm, kteří ano, to věřím. Můžeš milovat přítele, se kterým nežiješ, můžeš milovat své přátele, přítelkyně, zvířata v lese, lidi, které potkáváš. Láska je jedna materie, jeden objem.

Na záchodě máte rozečtené dvě knížky: básně Mariny Cvětajevové a Marcelku z hor 2. Čím k vám mluví?
Marinu Cvětajevovou mám ráda už dlouho. Zajímají mě osudy žen, které stály na okraji společnosti nebo se vymykaly normě. Tahle knížka se ke mně dostala náhodou: vyskytla se na Kabelkovém veletrhu vašeho Deníku, odkud zbylé knížky sebrala vaše editorka Markéta Trubková a dala je do hospody v Krasetíně, kde si je místní mohli volně odnášet.

A druhá knížka?
Marcelka z hor je – navzdory až krasodušnému názvu – česká mystička, která žije několik let se svým manželem v horách 
ve srubu bez elektriky, bez plynu a bez vody. Svými názory je pro dnešní dobu velmi důležitá, protože duchovně vede lidi. Zajímavý je její výklad Bible a kristovství, dost se liší od tradičního kostelního podání.

Zdroj: Repro: DeníkV čem?
Je to skutečný obraz Krista, nedotčený triviálností, teorií a manipulativními výklady různých církví. Jako jediná možná cesta 
k sobě v této době. Řeč symbolů a skutečná tvář Krista je jiná, než se nám školometsky snaží určitá část církve vnutit.

Zdá se mi správně, že dva roky před šedesátinami hledáte jak novou cestu k sobě, tak k víře?
To je jenom cesta k jednotě: pochopit, že jsme jedna duše a jeden celek. Naše cesta by měla vést od ega, od duálního vnímání dobra a zla, k absolutní jednotě. Marcela je jenom jedna 
z mnoha, které prozřely. Je to jediná možná cesta, aby člověka nesežvýkaly depky.