Kam na dobrý kabaret? Do kláštera ve Zlaté Koruně. S novinkou, nazvanou Vyhnanci a vyděděnci, hrou napsanou speciálně pro prostředí tamního cisterciáckého kláštera, vyrukoval před svérázné diváky rekrutované převážně z místního vodáckého kempu stejný ansámbl, jaký připravoval hru Tom Sawyer, která se mohla honosit dokonce přízviskem 'punkový muzikál'. Podle námětu Zdeňka Jecelína a scénáře Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka tak vznikl na půdě loutkohry Jihočeského divadla moderní kabaret plný nápadů, na nějž se do Zlaté Koruny vyplatí vyrazit – už proto, že hra zde bude jen několikrát odehrána a pro svou přílišnou spjatost a provázanost se 'Zlatkou' je jinam zřejmě nepřenosná.

Kabaret, který si svou premiéru (nikoli jen) odbyl 30. června, vypráví a vyzpívává příběh o počátcích cisterciáckého řádu, jeho řeholi, šíření i zakotvení v jižních Čechách. Příběh vypráví stará lípa (Jiří Šponar), která – jak se z příběhu dozvíme, v průběhu časů nejvíce trpěla milostným vandalismem lidí, kteří do ní vyřezávali různé vzkazy, ale také si ji pletli rádi s pisoárem. Vedle toho však stačila ještě sledovat osudy právě toho hemžení lidí pod ní a kolem ní.

Vše začíná noviciátem čtyř světem protřelých 'chlápků' (Dominik Linka, Petr Hubík, Jan Hönig a Michal Dudek), kteří z různých, většinou rodinných důvodů vstupují do kláštera. Právě oni pak provázejí diváky jednotlivými obrazy ze života mnichů. Svět za zdmi kláštera – vedle zmíněného stromu – představují čtyři ženštiny, selky, které mají v 'klášterním městečku' problém s nedostatkem skutečných mužů. Co naplat, je třeba se vydat za štěstím až do kláštera. Prostředníkem je lípa, která předává 'vzkazy' negramotných selek novicům.

Kdo by však čekal happy end, nedočká se jej. Přichází doba husitská a kláštero- i obrazoborci husité věší mnichy i novice… kam jinam, než na lípu. Husité, oblečení do maskáčů a bomberů a připomínající nápadně jak fotbalové ultras, tak i přívržence krajního nacionalismu, s kalichy našitými na bundách, působí téměř nacisticky. A v úplném závěru dojde i na onen památný strom, neboť nikdo není ušetřen dobou postmoderní. Tak po písni Always Look on the Bright Side of Life, převzatou z filmu Život Briana tvůrců Monty Pythonova létajícího cirkusu, nakonec přijde moderní Ježíš, či snad anděl nemilosrdenství, a káže lípu 'vyhodit do hajzlu'. V různých obrazech dojde na lidovou píseň, modlitbu, zpěvy náboženské, liturgické, ale také na tradiční atributy jihočešství, jemně karikovaného v celé hře, tedy na pivo a kapry.

Přiznávám se, že jsem dočista podlehl kouzlu hry, spjaté s prostředím, ačkoli mi někde vzadu cosi našeptávalo, že jde jen o další smělý pokus, jak se 'nějak' vypořádat s Rožmberským rokem, čtyřstoletým výročím vymření rožmberské větve kdysi mocné rodiny Vítkovců po meči. To jistě, nesporně, také. Ale vedle toho jde o svižný kabaret s nápaditou výpravou Kamila Bělohlávka a hudbou Ondřeje Müllera, o zdařilý pokus zprostředkovat kousek naší historie i lidem, kteří – často i z nedostatku jiných příležitostí – tráví vodáckou dovolenou v kempu u piva. A když říkám zdařilý, myslím tím fakt, že si přes gejzír vtipů hra držela vysokou intelektuální úroveň, neplýtvala, jak je dnes moderní, vulgaritou, povětšinou stejně nefunkční.

Ač nevodák, snažil jsem se vžít do role těch, kteří vystoupali od řeky ke klášteru a – naprosto nic neočekávajíce, stali se svědky jedné z letošních kulturních událostí. Řádění loutkohry nastavilo jistě nejen pro mne vysokou laťku kulturnímu létu na jihu. Nám jako divákům, vodákům i nevodákům, budiž přáno, aby ji nikdo neshodil ani nepodlézal.

Hodnocení Deníku: 90%

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik