Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Představujeme Bohdanu Majerovou, moderátorku Českého rozhlasu České Budějovice.

Miminko v rádiu

Jsem rozhlasácké miminko, zatím ještě v plenkách, protože tu pracuji teprve necelých 9 měsíců a teprve se učím „chodit“.
V dětství jsem koketovala s herectvím, působila jsem i v amatérském divadelním souboru na Lannově třídě. Miluji divadlo odmalička. Pomáhala jsem i v mateřském centru Máj při uvádění různých akcí. Po mateřské jsem učila tři roky náboženství a vypomáhala na faře. Moderovala jsem pořady pro děti, třeba karnevaly nebo církevní poutě. Přitom jsem si „přičuchla“ k rozhlasové práci, i když jsem si nemusela hlídat nádech a mohla být lidovější.

Pracuji jako hlasatelka moderátorka. Teď v rozhlase dělám jakési divadlo bez tváře. Stejně jako mim nemůže při vyjadřování používat slova, já zase nepoužívám tvář.

Dříve jsem byla zvyklá prodat myšlenku vzhledem. I při čtení jsem používala gesta, výraz obličeje. Chtěla jsem zkusit dokázat lidi zaujmout i bez gestikulace a asi se to zatím daří. Posluchači mě totiž velmi brzy „adoptovali“. Je jim se mnou dobře a chyby, které jako začátečník dělám, mi tolerují. Z toho mám radost.

Jsem celodenní průvodce vysíláním, stejně jako další mí tři kolegové. Připravuji každodenní Písničky pro radost, kde hrajeme dechovky, dále mám na starosti například pořad Melodie podvečera. To je kontaktní pořad s našimi posluchači, kteří telefonují, posílají SMS zprávy a my jim hrajeme na přání písničku. Hrajeme hudbu od první republiky do dneška, tedy jak Inku Zemánkovou, tak např. Anetu Langerovou.

Mám na starosti i Rozhlasový bazar, což je hodinové živé vysílání s posluchači, kteří k nám volají a chtějí něco prodat či koupit nebo se seznámit. Je to zajímavý pořad. Někdy dochází i k úsměvným přeřeknutím, například, někdo volá, že prodá dámské kolo vhodné pro ženy. Snažím se být trpělivá, chápu, že lidé jsou mnohdy vynervovaní, zvláště, když se nemohou dovolat. Když předčítám rozměry prodávaných věcí, často si připadám, že čtu šifru Jamese Bonda, protože to neznám a připadám si jak Alenka v říši divů.

Práce v rozhlase mě baví, protože má smysl. Nechci si hrát na moralistku, ale kdoví, jak to bude, až moje maminka zestárne a bude si třeba vylévat srdce rozhlasové moderátorce, že její dcera nemá čas zajít k ní ani na kafe. Mou prací je potěšit babičky a dědečky a zpříjemnit jim den. Pouštíme jim dechovku nebo melodie z dob, kdy tihle lidé byli mladí nebo teprve v půlce života. Upínají se na nás, mnohdy jsme pro ně po dlouhé dny jediným společníkem, jak nám ostatně v dopisech často píší. Tihle lidé jsou opuštění a smutní a já jim jejich den mohu zpříjemnit.

Srdce na dlani

V době, která tlačí na mládí, výkony a materiální zisky, mají někoho, kdo je vyslechne a má na ně čas. Tihle lidé potřebují sdílení. Když je člověk sám, je to nejhorší, co může být. Říká si: Jsem opuštěný, i když jsem se celý život věnoval svým dětem. Povídání s mými kolegy Janem Kraslem, Petrem Kronikou nebo Ivankou Šimánkovou, kteří tu pracují déle než já, jsou pro ně pohlazením po srdci.
Tak bych se chtěla k posluchačům chovat i já, aby vnímali i moje otevřené srdce na dlani.