Na fotce je nejhezčí samozřejmě Svěrák

Ladislav Smoljak hraje na harmoniku, Zdeněk Svěrák přemýšlí, Oldřich Kaiser předčítá z knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Takové unikátní záběry nabízí výstava fotografií Petra Bruknera, která potrvá do 5. února v písecké Sladovně. Snímky vznikly při zkouškách Divadla Járy Cimrmana, při natáčení filmů i dalších akcích. „Zachycuji náhodné momenty, ale nikoho nefotím zákeřně. Pokaždé se zeptám, jestli můžu,“ říká Brukner.

Vaše výstava se jmenuje Jen tak jsem šel kolem… Kolem čeho vy tedy často chodíte?
Od té doby, co hraji divadlo, hlavně kolem zajímavých lidí. Potkávám jich spoustu, a tak jsem si řekl, že je škoda si obličeje nezapamatovat. Začal jsem všude s sebou nosit foťák a občas něco vyfotím. Jen to není žádná umělecká fotografie, ale čistě dokument.

Kdy jste s fotografováním začal?
Když mi bylo asi deset let. První fotografii jsem pořídil tady v Písku na plovárně. Pak jsem s fotografováním různě koketoval, třináct let jsem dělal v nakladatelství Pressfoto, kde jsem přišel do styku se špičkovými snímky, ale sám jsem začal fotit až v době, kdy nastoupily digitální fotoaparáty a ty klasické najednou hrozně zlevnily. Digitální fotoaparát nemám a nechci. Používám starou techniku, kterou jsem se naučil, když mi bylo těch deset.

Co vám vadí na digitálních fotoaparátech?
Ochuzují mě o ten největší rajc – když se film vyvolává, já se na to podívám a teprve vidím, co se povedlo a co ne. To je to největší vzrůšo.

Jaké fotografie vystavujete tady v Písku?
Je tu asi 60 snímků zajímavých lidí z divadla, filmování nebo i z ulice. Všichni ti portrétovaní jsou mí kamarádi, známí. Jsou to lidé, které mám rád.

Který z vašich kolegů je nejfotogeničtější?
Samozřejmě pan ředitel Svěrák. Ne, to si dělám legraci. Každý obličej má své kouzlo, já nikoho nepreferuji.

Snímky vznikají náhodou, nebo si je předem připravujete?
Náhodou, ale nefotím nikoho zákeřně. Pokaždé se zeptám, jestli můžu. Samozřejmě se také stává, že měsíc nevyfotím nic, film zůstává ve foťáku nevyvolaný, ale o to je to pak zajímavější, když ho po dlouhé době vyvoláte a uvidíte, co všechno tam je.

Máte tam nejoblíbenější fotografii?
Mám rád všechny své fotografie. Každá je mi vzácná. Negativů už mám asi 600 nebo 700 a ono je těžké z toho něco vyzdvihnout.

Jsou na nich jen známé osobnosti?
Ne, já rád fotím různé lidi, třeba servírky, recepční v hotelích a teď dělám takový poslední cyklus, že fotím hajzlbáby. S těmi je to ale těžké, moc se fotit nechtějí. Tady v Písku už se mi to podařilo, ale v Praze na záchodech v metru souhlasí málokterá. Asi se stydí nebo co.

Vy sám na fotografiích nejste?
Mám asi tři autoportréty, protože k tomu vybízí divadelní šatna. Jsou tam zrcadla, takže jsem se párkrát vyfotografoval. Ale že bych to jako narcis dělal denně, tak to ne.

Jak staré jsou snímky na výstavě?
I řadu let. Některé jsou z doby před deseti, patnácti lety, takže je to časosběrný dokument. Když teď některé lidi potkám znovu, vidím, jak se obličeje s věkem mění.

Všimla jsem si, že něco jste vyfotografoval i přímo při představení Divadla Járy Cimrmana.
Takových fotek mám asi deset. Občas, když jsem připravený v portále a ještě nemusím na jeviště, tak fotím. Jenže ono se to pokaždé nepovede, protože divadelní snímky neumím. To je specifická věc, o které musí fotograf něco vědět.

U Divadla Járy Cimrmana jste už 44 let. Pořád vás to baví?
Baví. Jak říká Zdeněk Svěrák: my se do divadla těšíme jako do hospody. Hrajeme 15 autorských her pořád dokola, ale vůbec nám to nevadí. Jen už je to neuvěřitelné množství, teď jsme měli třeba 1067. reprízu našeho nejhranějšího představení Hospoda na mýtince.

To už asi text nezapomínáte.
Ale jo, to byste se divila. Čím jsme starší, tak tím je ta paměť slabší. Ono když třeba nehrajete hru půl roku, což se taky stává, tak je to vždycky náročné si vzpomenout.

Která z her je vám nejbližší?
Moje nejmilejší hra je Vražda v salonním coupé, protože tam jsem dostal svou první velkou divadelní roli.

Často hrajete také ženy. Je to spíš požehnání, nebo prokletí?
Mám šest ženských rolí, ale prokletí to rozhodně není. Hraji je docela rád a teď mě trochu mrzí, že v poslední hře České nebe nedali Boženu Němcovou mně, ale Marku Šimonovi.

Kterou z těch žen máte nejradši?
Sufražetku Jenny Suk ze Švestky.

Proč?
No protože to je napůl žena a napůl chlap. Ta se mi hraje úplně nejlíp.

Nikdy vás nenutili, abyste si kvůli ženským rolím oholil knír?
Já bych to neudělal a všichni to vědí. Ubránil jsem se, i když jsme točili Obsluhoval jsem anglického krále a Jirka Menzel řekl: vousy půjdou dolů! Knír nosím od roku 1968, to byl takový protest. Svěrák má také od té doby vousy.

Myslíte, že jste díky rolím trochu pochopil ženskou duši?
Úplně. Jak se to říká v jednom cimrmanovském semináři: žena je pro nás celkem jednoduchý problém, obtížnější je zahrát muže.

Vaše divadlo ze začátku sázelo na neherce, ale za těch 40 let jste se musel stát hercem. Nebo ne?
My jsme pořád takoví herci neherci. My bychom v jiném divadle asi hrát nemohli, zrovna tak jako studovaní a opravdoví herci by těžko hráli v našem divadle. Teď u nás v pohádce alternuje Zdeňka Svěráka Mirek Táborský a řeknu vám, že to chvilku trvalo, než se nám přizpůsobil, aby netrčel.

Jak to trčení vypadalo?
Jednak mluvil strašlivě nahlas, takže nás přemluvil, a potom si myslím, že oni mají jiné herecké manýry. My se pořád považujeme za neherce, protože dokonce Láďa Smoljak jako režisér na tom trval a říkal: vy nejste herci, vy jste skupina vědců, kteří si chtějí zahrát divadlo.

Vy jste u divadla začínal jako kulisák. Projevuje se to ještě nějak?
Naštěstí ne, musím se pochválit, že už nejsem lopata.

Co je to lopata?
Takové slangové označení. U nás se totiž i kulisák může stát hercem a máme v souboru členy, kteří jednou hrají a jindy dělají kulisy. A před představením se ptáme: Jsi tu dneska jako herec? A on řekne: Ne, dneska jsem tu jako lopata.

Pocházíte z Písku. Jak často se sem vracíte?
Odešel jsem odsud ve dvaceti letech, ale stále se každý rok alespoň na týden vracím. Pořád jsem Písečák, i když bydlím větší část života jinde. A pořád říkám, že Písek je nejkrásnější město, spolu s Paříží a Římem.

Jaké máte vzpomínky na dětství na jihu Čech?
Nádherné. Sice jsem se narodil v blbé době, za války, ale prožil jsem krásné dětství, protože jsme v rodině naštěstí neměli žádný průšvih a rodiče mě udržovali v takové správné nevědomosti. Netušil jsem, že je doba zlá, a strašně rád na Písek vzpomínám.

To je i důvod, proč tady vystavujete?
Ano, měl jsem zatím tři výstavy a dvě z toho tady v Písku. Bývalý ředitel Sladovny byl dokonce můj kamarád a i nové vedení bylo rádo, když jsem tu chtěl vystavovat. Jinak bych se sem necpal.

Chcete ve fotografování pokračovat?
Já bych strašně rád, ale závisí to na fabrice, která vyrábí klasický černobílý film, protože digitál opravdu nechci. Někteří věří, že klasický film nezahyne, ale jiní mi říkají, že už se mi to krátí, tak nevím.