Na koncertě Chinaski jsem poprvé byla v roce 1998. Tehdy neznámá parta hudebníků vystupovala v budějovickém klubu K2, vstupenky stály padesát korun a zbrusu nová deska kapely se tam prodávala na kazetách. Když k tomu připočtete můj těžce pubertální věk (dodnes se divím, že mi rodiče tenhle výlet z rodné skorovesnice do zhýralého velkoměsta povolili) a maličko tvrdší muziku, kterou tenkrát Chinaski hráli, byl to zážitek na celý život.

Stala jsem se fanynkou. Sledovala jsem, jak se rádiovými vlnami šíří první hity Dlouhej kouř a Stejně jako já, vyrobila si vlastní tričko se žárovkou, koukala na seriál Život na zámku, protože v něm hrál tehdejší člen kapely Petr Rajchert a občas v pozadí zazněla i nějaká skladba, nahrávala koncerty na primitivní diktafon a jednou ukradla playlist.

Nejspíš si o mě většina lidí myslela, že jsem šílenec, ale bylo to krásné období a Chinaski budu mít už navždy spojené se svým dospíváním. Bezbřehý obdiv samozřejmě po čase vyprchal, kapela začala hrát více popové skladby, proslavila se Klárou, Drobnou paralelou či Kutilem a fanouškovství přestalo být zvláštně výlučnou záležitostí. Navíc jsem vyrostla z onoho pubertálního věku a začaly mě zajímat trochu jiné věci.

Na koncerty Chinaski jsem pak dlouho nechodila, myslela jsem, že už to zkrátka není pro mne a že je třeba udělat místo novým patnáctiletým obdivovatelkám. Názor jsem změnila až letos, když ve mně kapela vyvolala dojem, že si na nás skalní prvofanoušky vzpomněla. Ohlásila totiž, že bude hrát staré písně. Páteční koncert jsem se tedy rozhodla skutečně si užít, a to včetně toho, že jsem si jako kdysi tvrdě vybojovala lukrativní místo před pódiem. A Chinaski nezklamali. Když otevřeli koncert skladbami Počkej aspoň chvíli a Zuby umělý, bez problémů jsem se vrátila o třináct let zpět. A i kapela to pořád umí. Pak sice přihodila pro spokojenost davu několik osvědčených popíkových hitů, ale zároveň předvedla, že v nových písních jako Kérka to taky dovede rockově rozjet. Takže dokud to takhle bude, mohou se mnou Chinaski počítat coby se stálým návštěvníkem. A rozhodně tu nejde jen o nostalgii.