Bohužel to samé nelze říci o jejich nové tvorbě ani současném projevu. Potvrdil to čtvrteční koncert dvojice v budějovickém Kulturním domě Vltava.

První kladný bod si Jan a František Nedvědovi připsali včasným začátkem: přes 700 lidí nenechali čekat a na pódium přišli již tři minuty po osmé. Dobře vybrali i první píseň, Růži z papíru si s nimi publikum rádo zazpívalo. Zároveň ale už tady se ukázalo, kde tkví jeden z problémů: přehnaná gesta – zde zvolání Jana Nedvěda Come on působilo zbytečně násilně.

Ze společného úvodu vyšla nejlépe prastará Frankie Dlouhán s osvěžujícím zpěvem mladého Vojtěcha Nedvěda, jíž modernější aranž, na rozdíl od jiných, neublížila. Zafungovalo i Toronto, vzpomínka na osadní časy, při které se pár dvojic i objalo, utahanému tempu navzdory.

Následovaly sólové bloky obou bratrů. František ten svůj odpálil dle očekávání rádiovkou Kočovní herci. Pak ale úroveň kolísala. Ať už kvůli rozhozeným vícehlasům v písni Jak se dá tu žít nebo příliš klišovitým textům, viz Můj zvon: Někdo v balíku/ jinej bez peněz/ párek v rohlíku/ je tvůj věrnej pes. Nedbalou výslovností přizabil i jednu z nejsilnějších melodií Gordona Lightfoota If You Could Read My Mind, kterou zpívá pod názvem Devatenáct.

Po sedmi písničkách ho vystřídal Jan. A rozdíl byl patrný od prvních tónů: je mnohem emotivnější zpěvák než o rok mladší František, v jehož tváři se často nehne ani sval. I s emocemi je však třeba někdy šetřit – výskok, kdy Jan odhalil pupek, byl opravdu moc, notabene při písni, v níž se vyznává z víry v boha.

Jana přijali diváci vstřícněji, ačkoli moralizoval (každý by si měl vážit každého) a věta 'Její kukadla se na mě hrozně hezky podívaj' připomněla Nádeníčka z filmové série o Básnících. S artikulací je na tom navíc mnohem hůř než František.

Když ale spustil Na dlani jednu z tvých řas, jako by omládl. Každé slovo srozumitelné, emoce přesně odměřené. Podvod je prostě dobrá píseň a při diváckém chorálu se člověk zachvěl.

Tento přirozený vrchol večera také vyjevil, že nedvědovky nejlépe vyzní v prostém akustickém aranžmá. Doprovodná kapela sice hrála spolehlivě, ale z trampských popisů spaní pod širákem či stínu lesa vyráběla střední proud, o zvuku kláves vyloveném z 80. let nemluvě.

Pochvalu zaslouží jen sólové kytary Petra Kocmana. Ač velmi zručný hráč, sloužil celku a barvy jeho akustiky i elektriky byly z té správné palety. Svůj hezký tenor předvedl ve vlastní písni Svatební.

Když pes 'přidřepne'

Medovou barvu hlasu má Vojtěch Nedvěd. Jen škoda, že ho sólově použil k frázím typu chci s tebou být/ chci si tě vzít. Pak se vrátili oba bratři a hnali koncert do finále. Kytka, Igelit, Jižní kříž, Ptáčata, Hlídej lásku, skálo má, Stánky… Co píseň, to hit. Hlasy jim spolu stále pěkně barví, výrazně to bylo slyšet třeba při Skládance. Platí ovšem, že Jan Nedvěd by v pauzách neměl mluvit: jeho pasáž o tom, jaká je to radost, když pes při venčení po třech minutách 'přidřepne', nebo vtípky o krkání se s náladou romantických hitů zcela minuly.

Po Stáncích měli Nedvědi návštěvníky takříkajíc na lopatě. Stačilo jen zahrát poslední pecku. Místo toho opět padl řemen v podobě dlouhého mluvení. Valčíček si nicméně sál zanotoval nadšeně a dvojici vytleskal na dva přídavky.

Koncert se jmenoval Vzácné setkání. Nechme stranou, nakolik je to obchodní spojení z rozumu. A vlastně ani tak nezáleží na všech těch neduzích zmíněných výše. Nedvědům patří dík za písně, které si dnes zpívají jejich vrstevníci i teenageři na vodě. A to je, přes to moře výhrad, hodně.

Hodnocení: 50%