Rozhoduje o tom, jaké oblečení budou nosit filmové postavy. Vybírá jim sváteční obleky, župany či pršipláště, i když se některé oděvy nakonec vůbec nepoužijí. Lucie Ulíková, která vyrůstala v Prachaticích, působí jako kostýmní výtvarnice. Naposledy pracovala v Českých Budějovicích na snímku Pojedeme k moři Jiřího Mádla. „Bude to film o vztahu k tomuhle městu, jsou tam krásně natočené západy slunce nad Černou věží," prozrazuje.

Minulý týden jste skončili natáčení v Českých Budějovicích. Jak na vás město působilo?
Já znám Budějovice z dětství, mám tu část rodiny, ale znovu jsem objevovala zapomenutá zákoutí. Mám je velmi ráda a neustále se prohlašuji za Jihočecha. Ve čtvrtek jsme se přestěhovali na Zlatou Korunu, kde byl poslední natáčecí den. Musím říct, že jižní Čechy jsou čím dál krásnější.

Kolik času jste tu nyní strávila?
Tento film nevyžaduje moji stálou účast, takže bohužel jen několik dní. V profesi výtvarníka kostýmů ostatně velkou část práce na filmu zabírá přípravné období. To je hezká tichá práce, kdy dostanu scénář, propadnu se do děje a modeluji si jednotlivé postavy. Musím si je nastudovat, abych v kostýmech odvyprávěla jejich přirozený charakter. Musím si zdůvodnit, proč se postava takto obléká, proč je například zanedbaná. Ve filmu Pojedeme k moři máme moc hezkou dojemnou postavu babičky, která chodí v sešlém a neúměrně velkém oblečení, a k ní musí být příběh, vysvětlení. Je to vdova, které se stýská po manželovi, a tak nosí z nostalgie jeho oděvy. Ale v ději se to nezdůrazňuje. A tyto pohnutky se snažím ve scénáři vysledovat, píšu si poznámky 
a vzniká vlastně velké množství výtvarných tipů, které mohu nabídnout režisérovi.

Myslíte, že si diváci při sledování filmu kostýmů všímají?
Říká se, že když někdo pochválí zvlášť kostýmy, zvlášť kameru nebo jeden herecký výkon, tak je to špatně. Film by měl působit naprosto konzistentně. Samozřejmě je milé, když si někdo kostýmů všimne, ale zvlášť v tomhle snímku by měly naprosto zapadnout do děje.

Lucie UlíkováNarodila se v roce 1973 v Praze, vyrůstala v Prachaticích. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou se zaměřením na restaurátorství, poté scénografii na DAMU. Vytvořila například scénu pro inscenaci hry Woodyho Allena Smrt ve Studiu Ypsilon, je autorkou kolekce večerních koncertních šatů pro sestry Havelkovy. Pracovala na filmech Peklo s princeznou nebo Probudím se včera, věnuje se i designu interiérů. Žije nedaleko Prahy, je vdaná, má dvě dcery (12 a 9 let).

Kdy se musíte osobně účastnit samotného natáčení?
Teď jsem tu byla například v momentech, kdy se filmovaly velké scény. Při těch je hodně komparzistů a já je musím zkontrolovat, jestli někdo na sobě nemá nevhodnou výraznou barvu, nápisy, loga a podobně. Bylo by ideální mít všechny kostýmy připravené předem na ramínkách, ale taková praxe není. Kostýmy se musí propojit se scénou a prací architekta. Když vím, že ve filmovém bytě jsou pruhované tapety, tak už nemůžu mít lidi v pruhovaném oblečení.

Pro hlavní postavy asi navrhujete poměrně dost oděvů…
Vybuduji jim šatník, což musí být reálná kolekce, kterou by ke svému charakteru nosili. Často je v tom zahrnutý i sváteční oblek, pršiplášť nebo župan a přitom se vůbec nemusí použít. Kdyby ale režii napadlo, že ve scéně bude mít babička přes křeslo přehozený župan, tak musí být reálný, diváci nesmí pochybovat o tom, že by ho nosila.

Které z míst, kde se v Budějovicích filmovalo, na vás udělalo největší dojem?
Budějovice se budou ve filmu průběžně objevovat, jsou tam krásně natočené západy slunce nad Černou věží. Já osobně ale musím vyzdvihnout návštěvu Arpidy, kam se příběh také stočí. Filmování tam bylo velmi silné, setkali jsme se s úžasnými lidmi. Zároveň to bylo velmi náročné a emotivní. Museli jsme mít úctu ke zvykům klientů a já jsem si nemohla dovolit převlékat komparzisty jako na jiných lokacích.

Jak jste se vlastně dostala 
k práci na filmu Jiřího Mádla?
My se známe, protože jsme spolu už dřív pracovali. Dělala jsem kostýmy pro pohádku Peklo s princeznou, tam jsem Jiřího převlékala za prince. Navíc on je také Jihočech 
a dokonce jsme zjistili, že se naše rodiny vzdáleně znají.

Předtím jste pracovala na Pekle s princeznou nebo Probudím se včera. Jedno je pohádka, druhé se odehrává v 80. letech. Je proti tomu těžší navrhnout kostýmy pro film ze současnosti?
Myslím, že každé téma vyžaduje jiný přístup. U filmů ze současnosti jde spíš o nějaký pocit. To, co tam lidé nosí, může podprahově vyvolat nějakou reakci diváka a herce kostým nasměruje lépe do role, kterou vidím komplexně 
a domluvím se na ní s panem režisérem. Naproti tomu pohádka má být krásná, malebná a jsou v ní archetypální postavy – dobro, zlo, magie, čerti a podobně. Zároveň je důležité, kde se točí, jaké barvy mají místnosti. Pokaždé je to jiné.

Je předem dané, co by měly postavy oblékat?
Kromě jejich charakteru to ovlivňují lokace. Když vím, že budeme točit v gotickém hradu, tak bych měla kostýmy směřovat také do tohoto období. Zajímavá byla práce na Probudím se včera. 80. léta si ještě lidé pamatují, například plísňáky nebo síťovaná trička, ale paradoxně tyhle věci už nejsou v second handech. Musela jsem obvolat kamarády a prosit je, jestli by něco nevyhrabali.

Proč jste si vybrala zrovna povolání v tomto oboru?
Je to zásluha mojí rodiny. Oba rodiče jsou výtvarníci, je pak velice jednoduché profesi zdědit a rozvinout dalším směrem.  Maminka tká gobelíny 
a maluje, táta je grafik a specializuje se na veliká plátna.

Proto jste tedy zamířila na střední výtvarnou školu..
Ve čtrnácti jsem se odstěhovala do Prahy a studovala SPŠ grafickou – Hellichovku – obor zaměřený na restaurování. Pak jsem ale poznala, že na to nejsem dostatečně poslušný výtvarník a šla jsem na scénografii DAMU. Diplomku jsem dělala v Ypsilonce. Zároveň moje druhá velká profese jsou interiéry. Vždy mě to bavilo. Kromě mnoha soukromých interiérů jsem spolupracovala na dětském oddělení nemocnice Motol nebo Ústavu sociální péče Zvoneček. Když jsem pak byla na mateřské, založily jsme s kamarádkou výtvarné sdružení Magráta a začaly učit různá řemesla, pořádat workshopy, vydávat knihy, dělat výstavy.

Máte široký záběr. Inklinujete 
k něčemu víc?
V létě k filmu a přes zimu k divadlu a interiérům. Krásně se to doplňuje. Během března a dubna se začíná pracovat na scénáři, v květnu se rozpracovává a na začátku června už mám kostymérnu, dělám kostýmní zkoušky, fotím varianty, domlouvám se s režisérem. A koncem června obvykle startuje natáčení.

Používají se někdy starší kostýmy z fundusu?
Není nutné vždy shánět úplně nové věci. Kolekce vzniká 
i na základě toho, co najdeme ve fundusech, současnost se nabírá všude možně, včetně toho, co má člověk doma. Pro hlavní role se ale modely většinou shání na míru, takže obcházím obchody, občas nějaký second hand. Na princezny 
a královny se šije, to je krásná práce, která mě baví nejvíc, protože si můžu vymýšlet. Když má být Zlata Adamovská královnou z království železného a vojenského, tak vím, že ji chci mít v modré, stříbrné 
a fialové. I když sehnat pro ni petrolejově zelený samet se 
v Čechách ukázalo jako velice složitý úkol.

Stane se někdy, že herec kostým odmítne?
K takhle vyhrocené situaci nedochází. Může říct, že nějaká barva ho dělá starším nebo že má alergii na umělé materiály, ale to je vše součástí úvodního rozhovoru. Herec se především musí v kostýmu pohybovat. Kromě výtvarné podoby kostýmu je nutné, aby mu model zaručoval komfort.

Měla jste někdy problém najít vhodný kostým?
Zajímavé to bylo s miss Janou Doleželovou v Pekle 
s princeznou. Je to neskutečně trpělivá, krásná mladá slečna, která měla hrát velmi ošklivé čertí děvče. Dali jsme na ni tuny kožešin, umělé zuby a ona byla pořád krásná. Udělat z jejího křehkého těla nevzhlednou bramborovitou postavu bylo fakt náročné. To si pamatuji jako jeden z velkých výkonů herců, protože ona opravdu pohodlí v kostýmu neměla.

Koukáte na výsledné filmy?
Určitě ano. Většinou se mi ale nestává, že bych chtěla dodatečně něco měnit, spíš si všímám, které záběry se nakonec nepoužily nebo kde je místo detailu celek. Pak si říkám: to je škoda, že ta spodnička se sámky není na paní kovářce tolik vidět.

Sledujete i kostýmy v cizích filmech?
Tomu se neubráníte. Navíc já mám vášeň pro kostýmy. Když si chci pustit hezký film, sáhnu po velkých historických freskách. Teď jsem zrovna viděla Věk nevinnosti s Michelle Pfeiffer z roku 1993 a to je neskutečné dílo, nádhera.

Plánujete nyní další práci?
Teď mám zaslouženou dovolenou. S dětmi jedeme na chalupu a máme takový rodinný projekt, chceme jet na kole podél Labe až k moři. Minulý rok jsme vyrazili od pramene do Kolína, letos startujeme v Kolíně a měli bychom skončit v Míšni.