Uvedl jste, že letošní ročník bude ve znamení maximální otevřenosti a přístupnosti a půjde napříč žánry. Co vás k tomu vedlo při jeho přípravě?
Myslím, že dnešní doba je právem zvědavá na novinky ve všech žánrech.Víme i to, že média přejí některým žánrům více i jiným méně. Stále poslouchám, že je to dáno poptávkou, ale nemyslím, že je to přesné. Nabídka by měla obsahovat vše a posluchač si jistě vybere na základě svých zkušeností,vkusu a také potřeb.


Novinkou festivalu je sobotní historicky první vystoupení žáků Základní umělecké školy v Třeboni na zdejším náměstí. Proč jste zvolili jejich zařazení do programu?
Vzpomenul jsem na kolegyni– pedagožku paní Blažíčkovou, která chodí na abonentní koncerty, a tu a tam přivádí také děti. Takže tam už byl jen krůček k tomu, aby se řeklo, že by se děti mohly potkat na pódiu. Nám se to podařilo při jednom koncertu, kde pětiletá holčička zpívala Okolo Třeboně. V loňském roce vystoupili Boni pueri a měli velký úspěch. Nejde tedy pouze o renomované kumštýře, kteří se pohybují na světových pódiích, ale právě u dětí je určitý potenciál muziky, muzičnosti a hlavně ochoty se na něco připravit a něco předvést.


Za jakých okolností jste získali dvě největší dámy světové operní scény?
Největší dámy se nezískávají, obě s radostí přijaly účast na festivalu, který připomíná mimo jiné i osobnost Emy Destinnové.


Prozradíte, čím jsou Třeboňská nocturna pro vás osobně?

Jako aktivní instrumentalista bych nikdy nepřistoupil na myšlenku, že dramaturgii bude dělat někdo za mě. Vždy jsem hledal a vymýšlel nějaké zajímavosti, které dokážou látku nabídnout v jiném balení a přístupu, než jsou zvyklosti. A stejně tak se chovám jako pedagog na hudební fakultě, když říkám mým žákům, že postavení dramaturgie ročníkového nebo absolventského koncertu je zároveň jejich vizitkou. Je třeba najít určitá propojení a souvislosti, jak ten který skladatel ovlivňoval jiného, jak si byli blízcí, aniž by se třeba kdy potkali…


V Třeboni se říkalo, že zájem o klasickou hudbu je takřka nulový a bylo jasné, že musím oslovit kamarády a najít společně s nimi něco, čím by byli jiní v této sezoně. Pokud tedy měl přijít nový festival, tak s něčím, čím se od jiných od počátku jasně odlišuje. Protože jsem aktivní také v rovině publicistiky, přemýšlím často nad tím, jak vlastně hudbu prezentovat či zprostředkovat a nabídnout. Moje vnitřní výbava je tedy jak kumštýřská, tak publicistická. A přiznám se k tomu, že dramaturgii promýšlím možná dva roky dopředu a hledám určité alternativy a vazby, než si řeknu, že to je ta správná podoba, pod kterou se podepíši. Ale nikdy bych třeba nevstoupil do součinnosti s dalším subjektem, takže bych nechtěl figurovat jako profesionální dramaturg – to není moje filozofie.


Co je pro vás největší odměnou?
Ta odměna je zdánlivě banální. Když ke mně třeba z chodníku přijde starší dáma, děkuje za rozhlasové pořady a říká: „Já teď s vámi obědvám.“ V Třeboni mě lidé oslovují a děkují, že jim věnuji svůj čas, schopnosti a námahu. A to je podstata a smysl celé té práce.