Pavlína Jíšová, nepominutelná folková pěvecká ikona 80. a zejména 90. let, vykročila směrem, který už před ní vyzkoušeli mnozí zasloužilí. Obklopila se mladšími muzikanty: už před předchozím albem Blázen tančí dál se jejími „přáteli“ stali špičkoví bluegrassoví muzikanti Jakub Racek a Pavel Peroutka. Kvarteto doplňuje – trochu nezvykle v zemi, kde není silná tradice rodinného hraní – Pavlínina dcera Adéla Lounková. Model „hvězda a ti kolem“, kde hvězda přináší téměř pouze jméno, naštěstí ale není případem Pavlíny Jíšové a jejich přátel: nejcennější devízou i této desky zůstává její hlas – znělý, jiskřivý soprán s překrásnou barvou, který mě nepřestává po všech těch letech stále okouzlovat.

Mimochodem, pokud si pamatujete hlavně Pavlínin charakteristický „ječák“ z počátků její kariéry, je třeba zdůraznit, že s ním – zpravidla ku prospěchu věci – šetří už dlouho. Na albu To si piš… je poklidu ale snad až moc: chybí mi dynamika, emoce, napětí. Když se tyto ingredience občas objeví (blues Až budu stará), písnička se najednou rozsvítí. Prostě hlas samotný je úžasný, co se hlasového projevu týče, zažil jsem už u Jíšové lepší – což je, mimochodem, věta, která mě v různých obměnách napadala při poslechu tohoto alba dost často.
Lahodné vokály

Dvoj až čtyřhlasy přátel jsou velmi lahodné a jsou používány jako celkem střídmá podpora sólového zpívání, o které tu jde zejména; přirovnávání k triu Peter, Paul & Mary ve sleevenotu Pavla Bobka je tedy nepříliš případné. Několik písniček si zazpívají i „přátelé“, a to jak oba pánové, tak zejména Adéla; odlišit její hlas od hlasu její matky dá docela práci, což je výhoda ve sborech a nevýhoda v duetech, kde by se hodilo mít dva kontrastní hlasy.

Kapela se zřejmě rozhodla předložit svůj koncertní zvuk: aranže jsou postavené na akustických kytarách, na které kromě kontrabasisty Pavla Peroutky hrají všichni, dámy, pravda, na doprovodné úrovni. Aranžér Jakub Racek se snažil s tímto vkladem pracovat jak nejpestřeji to šlo: hraje prostinký doprovod (Znáš mě) nebo vytváří nacinkané plochy (Na břehu moře, Napořád jiná), hraje beglajt, prstové kreace i svižná bluegrassová sóla. Pomáhá si elektrickou kytarou, která buď zesiluje cinkání akustik, nebo vytváří mírně syrovější zvuk (V kůži leoparda). Na rozdíl od předchozí zmiňované desky stejné sestavy tu nejsou k dispozici v podstatě žádné další nástroje; myslím, že kdyby pro úspěšnější překonání stereotypu kapela přišla se střídmým počtem hostů, vůbec by neprohloupila.

Pavlína Jíšová se vždy pohybovala na pomezí folku a country, a i když současná sestava přinesla hodně bluegrassových prvků, folkový základ zůstává zásadní. Nejde o přesné zaškatulkování, ale o to, že ve folku by mělo být podstatné, co se zpívá. Tady cítím opět mírný ústup ze slávy. Hudbu skládali tentokrát všichni členové kapely, nejčastěji Jakub Racek. Všechny melodie jsou zručně napsané, žádná není špatná. Současně je těžké některou označit za mimořádně silnou nebo třeba jen chytlavou; nejlépe si v tomto směru stojí titulka připomínající Pavlíniny starší kousky.

Klasické dilema ztělesňuje třeba skladba Na břehu moře. Je to ještě působivě trefená atmosféra, nebo už vykalkulovaný kýč? Co se týče textů (kromě Jíšové několikrát i Lounková a básník – písničkář Zbyšek Raška), tuto otázku si položíme ještě častěji. Kdysi bývala poetika Jíšové písní možná trochu svéhlavě bizarní, ale rozhodně originální. Dnes se v nich často rozprostírají obyčejné rýmovánky typu štěstí/pěstí nebo z jiného města/z pepřenýho těsta. Když před třinácti lety začala Pavlína svou eponymní desku slovy „Dnešní noc mě navštíví/truchlivý bůh, můj moudrý druh“, byla to písničkářská poezie. Když dnes stojí na její desce „Ber to tak, jak to říkám/Já ti nic nevytýkám/Vím, že dál jsi můj Bůh“ (Raška – Jsi můj Bůh), je to spíš záznam z dívčího deníčku.
Vkus nekazí

Vlastně jsem celou recenzi mohl zestručnit do dvou vět. Už dávno jsem napsal, že Pavlína Jíšová je zárukou desek, které nám nebudou kazit vkus a budou se příjemně poslouchat. Ale taky že každé její nové album obsahuje méně opravdu silných písní, než to předchozí. Toto pravidlo platí bohužel i teď. To si pište.
Autor je hudební publicista

TOMÁŠ HRUBÝ