Na první pohled může mít divák pocit, že vidí dámské kalhotky. Nebo třeba strašidlo. Fantazii probouzí Tomáš Vaněk popraskanými bílými balonky, jimiž zaplnil jeden sál v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru. Navštívit ho lze do konce října.

Držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2001 je typ autora, kterého zajímá každodennost a pracuje s běžnými předměty. Tvoří na principech takzvaných participů. Jde o projekty, které připravuje pro konkrétní prostor a čas. V Krumlově má dva. Prvním je abstraktní balonková kompozice, doplněná videem, jež zachycuje, jak se tento particip č. 126 rodil. „Jednou se to přihodilo. Prostě jsem se nudil, hrál jsem si s balonkem, praskl, natáhl jsem ho a byl jsem nadšený. Zjistil jsem, že to, co jsem provedl, má pro mě tolik významů v souvislosti s historií umění i současným uměním, že to musím někde předvést nebo použít,“ říká 45letý rodák z Počátek na Pelhřimovsku.

Krumlovský particip podle jeho slov demonstruje metodu Mysli kulatě, jednej hranatě. Tuhle větu kdysi četl v souvislosti se zen buddhismem či taoismem a zhmotnila se mu ve chvíli, kdy napnul balonek. „Když dostanete nápad, je to velmi kulatá, hladká věc, mám pocit, že pohrávat si s myšlenkami, věci vymýšlet a bavit se, jde velmi hebce. Ale jakmile se rozhodnete jít s tou myšlenkou ven, dostává hrany,“ vysvětluje Tomáš Vaněk další z významů.

Jeho druhé dílo patří ke klasice: Vaněk pracuje se spreji. Na zdi stříká drobné věci denní potřeby. „Hřebíky, napínáčky, různá drobná znamení, vypínače, zásuvky. Stříká je trojrozměrně včetně stínování, takže když se člověk nachází v tom prostoru, často vůbec neví, která bije, a nevšimne si toho,“ uvedl kurátor Radek Wohlmuth.

Prvně zmíněné Vaňkově expozici v Schiele Centru, kde napnul bílé balonky na černé pozadí, předcházela bílá varianta na bílé stěně v Českém centru v New Yorku. Černé desky patří k vybavení galerie a Vaněk nikdy nehodlá na daném prostoru něco měnit.

Jak gumová plátna vznikala? Nafoukl balonky a začal praskat. „Dávám si třeba pozor, abych se nezačal nudit – jakmile napnu jeden balonek, přecházím k protější zdi, pak vezmu další a jdu si popovídat s pravým horním rohem, křižuju tou místností,“ popisuje.

Když party balonky, z nichž největší má dva metry deset, propichoval, občas to zvukově připomínalo výbuch. Podobný vjem může prožít i návštěvník, když napjatá guma ustřelí.

„Pinkání, přesouvání, stlačování, natahování, ucházení, zvětšování, to jsou modernistické výrazy, které používali sochaři i malíři. Pořád mám tu ambici nebo drzost odkazovat na tyhle historické prameny,“ doplnil Vaněk. Žánrově lze objevit prvky pop artu, avantgardy, konstruktivismu i surrealistické tvary.

Mimochodem, tvorba je to i mírně bolestivá: při balonkování Vaňkovi často otečou prsty a necítí ukazováček s palcem, jak se snaží napnout konce co možná nejvíc. A co říká na to, že jeho particip, vonící pryží, evokuje v úvodu popsané spodní prádlo? „Kolikrát mám pocit, že je to docela sexy a má to i módní a společenské rysy,“ usmívá se.