Je jedním z mála, kdo může říct: Byl jsem Petrem Vokem. Práce v Jihočeském divadle (JD) ho sice stála první manželství, ale přesto se sem na stará kolena vrátil, a i když se jako emeritní sborista na točně dvakrát zranil, vždy představení dozpíval. České Budějovice teď ale opustí podruhé: během podzimu se barytonista Miroslav Smyčka, který v neděli 11. září oslavil 90. narozeniny, stěhuje do Prahy, aby měl blízko k dceři Jolaně, herečce Semaforu.

Do Českých Budějovic se dostal přes Opavu a Liberec. Přišel v květnu 1963 a a zůstal šest a půl roku. „Odzpíval jsem řadu hezkých rolí. Rád jsem tragédil, umíral na scéně – ve Verdiho Carlosovi, v Gounodově Faustovi i jako Petr Vok se svou ódou na jižní Čechy. Víc jsem inklinoval k tragédění než k legráckám,“ říká. Jeho stěžejní role před otáčivým hledištěm, Petr Vok z Rožmberka, mu dávala „trošku na frak“: rozsahem byla největší, jakou kdy zpíval, což poznal, když při opakovací zkoušce u klavíru nestačila ani hodina, aby part projeli.

Nejdéle, 34 let, žil v Ústí nad Labem, přestože ho v roce 1970 všichni zrazovali, jak je zamořené. Až když odešel do penze a třetí manželství ztroskotalo, kamarádka mu sehnala místo v českobudějovickém domě seniorů. Návrat po 35 letech. Vedle výpomoci ve sboru zpíval i klubu důchodců, při čemž ho doprovázel kamarád klavírista. Operu si dnes rád pustí na ČT art, občas jede do Národního divadla.

Slavit se moc nechystá. Dceru chce při návštěvě poprosit jen o nákyp, protože si zrovna něčím pokazil žaludek. „Přání? Tož já jsem skromný, co bych si mohl víc přát? Byl bych rád, kdybych si užil dva vnoučky a dvě pravnučky.“

Velký profil Miroslava Smyčky přináší pondělní tištěný Deník a jeho jihočeské mutace.