Čtyři mladí muži a dvě dívky tvoří právě na louce v areálu jedné soběslavské firmy ze dřeva a kamene sochy na téma Živly, které ozdobí městské parky.

Organizátoři sympozia dovezli umělcům čtyři bloky kamene vysoké jeden a půl metru a dva podobně velké dubové kmeny. U jednoho se palicí a dlátem ohání jedenadvacetiletá Magdaléna Staňková z Boskovic. Je to pro ni první sympozium a zároveň první práce s tak velkým materiálem. Z dubu tvoří torzo ženy, které bude zároveň lehkou alegorií vody.

Přemoci sebe sama

„Inspirační zdroje byly japonské dřevoryty. Vycházím z klasické malby. Na soše je výzva fyzická námaha a to, že se musím soustředit na jeden problém třeba půl roku. Dílo nabírá různé podoby a výsledek se často dostane jinam, než člověk zamýšlel,“ vysvětluje, proč si zvolila sochařinu.

Kousek od ní se s velkým kamenem moří její spolužačka z pražské AVU, z ateliéru Jaroslava Róny, Barbora Krnínská. Na tváři roušku, před sebou položený model z vosku, který připomíná lusk.

„Je to celkem abstraktní. Vycházím z lidského torza, jde o propojení dvou dost oblých tvarů. Na sochařině mě lákalo přemáhání sebe sama,“ říká třiadvacetiletá studentka třetího ročníku, která pochází z Jindřichova Hradce.

Snadnou práci nemají ani další sochaři. Jeden z kamene doluje jakousi macatou ženu, další vydlabává topol, který pak nainstaluje do výše kolen. „Aby to vypadalo, že visí, podepře ho kovovými tyčemi. Má znázorňovat viselce ducha. Bude vystupovat ze země, jako duch husitského válečného živlu,“ popisuje Vojtěch Máca, organizátor sympozia.

Nápad uspořádat ho dostal s kamarádem Martinem Mikulou už před rokem. Hlavním důvodem bylo, že v Soběslavi se poslední socha instalovala před více než 50 lety.

Vernisáž 11. září

„Od té doby zde žádná nevznikla. Chceme je dát do míst, kam se hodí, například k bývalému jezu Modlík,“ upřesňuje Máca.

V areálu se pracuje od 30. srpna denně do večera. Vernisáž se uskuteční 11. září od 18 hodin. To už ruce všech sochařů budou možná vypadat podobně jako dlaně dívek: mají na nich totiž obvazy. Fyzická námaha holt občas zabolí.

„To je štěstí začátečníka, občas se člověk netrefí do dláta,“ usmívá se Barbora. „Já jsem si to preventivně ovázala, abych nedošla ke stejnému pohmoždění jako Bára. Zatím v pořádku,“ doplňuje Magda.

Ta chodí pravidelně běhat do Stromovky. Jinak ale nijak zvlášť neposiluje, ačkoli uznává, že sochař musí být zdatný.

„Přicházejí momenty, kdy má člověk problémy se zády a s klouby. Sochařina je asi mužská záležitost, ale nemyslím si, že je to takový problém. Navíc tady je spousta gentlemanů, takže v úterý jsem jen říkala: tady to uřežte, tam to zaoblete. Pohoda,“ směje se Magdaléna.